Listopad 2018

Odinovo oko 2/47

25. listopadu 2018 v 23:03 | D. V. Spudil |  Odinovo oko
2: Začátek
__"Jo, poslyš, táta povídal, že tě mám dneska pozvat k nám dom, že něco uvidíš," naklonil se Pavel k Davidovi přes lavici.
__"To je divné. Proč jako? Nevěděl sem, že tě tvůj táta registruje, natožpak tvoje kamarády," podivil se David.
__Pavel mávl rukou. "Né, to se ti spíš zdálo. Jen byl v posledních dvou letech, vlastně co se líp známe, totálně zažraný do ňákého svojeho projektu. A před měsícem sem myslel, že se zbláznil. Přiběhl k nám z laboratoře a vřískal radostí, a že něco o jiných vesmírech či co. Ale teď to vypadá, že fakt něco objevil, protože za celý měsíc odtamtud ani jednou nepřišel s tím, víšco, výrazem, jakože to zase netrefil."
__"Kolegové Pešina, Sedlář. Vy se dnes nechcete nic dozvědět o třetím klasicismu?" ozvalo se zepředu. Docent Šulc se díval jejich směrem. Když viděl, že mu oba opět věnují pozornost, pokračoval ve výkladu: "Tak tedy Herman Goethe, neprokázaný prapra a tak dále pravnuk dnes už téměř zapomenutého romantického spisovatele Johanna Wolfganga Goetha, obětoval své celoživotní dílo prostým liniím. Razil heslo, že v jednoduchosti je krása i dokonalost a podle toho také až úzkostlivě zacházel se štětcem. Často své obrazy přepracovával, dopilovával, nesnesl na nich žádné vady a sebemenší odchylky. Ve stáří se to u něj projevovalo až obsesivně..." Docent přednášel a nad jeho hlavou se střídaly projekce Goethových obrazů.
__Pavel s Davidem zanechali rozhovoru, poslouchali a dělali si heslovité poznámky ke svým nahrávkám na cleverboxech. Oba byli v prvním ročníku magisterského studia dějin umění a hodlali ho úspěšně absolvovat.
__Po konci dějin malby 23. století vyšli na chodbu a Pavel řekl: "Tož nějak doraz. Tak v pět?"
__"Promiň, až do čtvrt na šest mám dneska to céčko. Historickou mluvnicu. Teď o to nechcu přijít, je to super. Věděls například, že až do dvaadvacátého století bylo krouhat[1] slušné slovo?"
__Pavel se rozesmál. "Cože? Dyť to je tak nejsprostší slovo, co znám. Jakto?"
__David pokrčil rameny. "Znamenalo to něco... já nevím, něco se zeleninou, moc jsem to nepochopil."
__"Haha, to je super," smál se Pavel. "No nic, já jdu dom, dondi teda pak."
__Podali si ruce a vydali se každý svým směrem.
__Když David došel k Pešinům, otevřela Pavlova maminka a s úsměvem řekla: "Ahoj, Danieli, doufám, že máš hlad, ještě pořád sem se nenaučila toho našeho robota nastavit, aby uvařil rozumné množství jídla, takže poslední dny dost zásobujeme městský útulek. Je toho prostě dycky moc. Ale nestěžuju si. Oni taky musijou něco jíst a koneckonců nám to nechybí, ne že by sme byli nějak bohatí, ale dyž si vezmeš, jak to dneska vypadá v Americe, a to to kdysi bývala velmoc, věděls to, Danieli? tak když na to pomyslím, musím si řéct, že my nevíme, co je to chudoba."
__Paní Pešinová byla nesmírně upovídaná dáma a David taktak stihl využít vteřinu, kdy se nadechovala, aby pozdravil. Ale ještě řádně nedoznělo jeho "den" a Pavlova maminka už zase pokračovala ve svém monologu a přitom vedla Davida do jídelny. "To si představ, že se tam člověk třeba za celý týden nenají ničeho jiného, než nějakého plesnivého chleba, což mně připomíná, Pavle, Daniel už je tady!" vykřikla bez varování, aniž by skutečně přetrhla linii své promluvy, "což mi připomíná, že jestlis chodil nakupovat do toho pekařství kousek od vaší školy, tak tam teď, Dane, zavírají, zrovna před hodinou hlásali, že tam objevili dost nechutné věci, no, radši ti ani nebudu vyprávět, co všechno, hrůza, všelijaké plísně, dost švábů tam měli, prý se sem tam stalo, že se nějaký šváb dostal do těsta, jo tak se to vlastně provalilo, že si nějaká Jórová kousla do housky, a hele ho, Pavel je tady, a on si tam seděl, tykadélka čouhala ven, cos povídal, Pavle?" Paní Pešinová se konečně zastavila a mlčela.
__Pavel obrátil oči v sloup. "Ptal sem se, jaký Daniel. To je David."
__"Skutečně?" řekla paní Pešinová, "a já mu ale celou dobu říkám Danieli. Su to husa hloupá. Víte, já su na ty ména trochu špatná, to už na střední mě učitel dějepisu napomínal, že jestli si nepřestanu plést Macha s Máchou, že budu muset opakovat ročník. Ale on to tak nemyslel, koneckonců mu to bylo celkem ukradené, protože mu zbývaly tři roky do důchodu..." a povídala dál, nezastavila se, dokud nepřišel pan Pešina a celkem potichu neřekl: "Dost, teď dem jíst a u jídla se nemluví," a paní Pešinová zmlkla uprostřed věty a až do konce večeře nepromluvila jediného slova.
__Po jídle, když se šicí stroj slov v ústech paní Pešinové znovu rozkmital, vzal pan Pešina syna i hosta stranou (paní Pešinová mluvila ještě asi deset vteřin poté, co odešli z místnosti, ale pak opět zmlkla, aniž by dokončila větu, a vůbec se nezdálo, že by to komukoli u Pešinů včetně jí připadalo neobvyklé nebo dokonce trapné) a řekl jim důvěrným tónem: "Vezmu vás do laboratoře a něco vám ukážu, co nikdo na světě doposud neviděl. Nejdřív ale..." odmlčel se a mluvil pak především k Pavlovi, "kdyžs šel studovat dějiny umění, pamatuješ, co sem ti říkal? Že sem trochu zklamaný, protože sem doufal, že mě budeš následovat v nějakém fyzikálním oboru, třeba v astrofyzice, ale stejně tě v tom podpořím a respektuju tvoje rozhodnutí." Pavel mlčky přikývl a pan Pešina pokračoval: "Teď to bude vypadat, že odbočuju a mluvím zas o něčem jiném, ale úzce to s tím souvisí.
__Před rokem sem měl dojem, že su v koncích. Nevěděl sem, jak ve svém výzkumu pokračovat, narážel sem jen na samé slepé uličky, nic nikam nevedlo, a tak sem začal číst. Vzpomněl sem si totiž, že za starých časů, eště za studií, sem vzal do ruky nějakou knížku, když sem si nevěděl rady, a obvykle se mi to vyplatilo. Ne snad, že bych tam našel odpovědi na svoje otázky, ale ta fantazie vždycky tak nějak nakopla můj mozek, inspirovala mě, že sem nakonec k těm odpovědím došel.
__Tak sem teda před rokem vzal do ruky jednu poměrně starou knížku, čtu a čtu a najednou si říkám: Vždyť ten autor se tváří, že je těm svojím postavám bohem. Teda kupodivu v dobrém slova smyslu, vůbec se mi nezdálo, že by si na něj hrál a dělal si s postavama, co se mu zamane, ale že s nimi tak opravdu jedná.
__A napadlo mě, že fikční světy umělců - a tady se dostáváme k tomu, proč jsem začal o tom tvojem studiu - sou mezi sebou cosi jako alternativní vesmíry, které sem tak dlouho hledal, že sou to jaksi vesmíry na nižší úrovni existence víceméně v představách umělce, svojeho stvořitele. A že možná nedokážu přijít na způsob, jak cestovat mezi alternativními vesmíry naší úrovně existence - jestli takové vesmíry sou, třeba stvořitel našeho vesmíru vytvořil jen jedno dílo, pravda, monumentální a obrovské - ale že třeba zkusím uvažovat o možnosti proniknout na nižší úroveň existence. Obrátit pozornost k něčemu, co už předem víme, že to je a kde to je." Otevřel dveře do laboratoře a vpustil oba své posluchače dovnitř. "Vesmíry uvnitř našeho vesmíru, nikoli vně našeho vesmíru. Závislé vesmíry."
__Pavel s Davidem se udiveně rozhlíželi po laboratoři. Ano, byla tam spousta strojů, trubek, počítačů a malých robotů, kteří pobíhali sem a tam, od stroje ke stroji, a udržovali je v chodu, velkých i malých baterií, skříní s přihrádkami na nástroje, přístroje, všelijaké nástavce a zkumavky, taky všemožných udělátek, hýbátek a blikátek, jejichž účel oběma zcela unikal, avšak to, co zaujalo jejich pozornost nejvíc, byly obrazy; naprosto obyčejné obrazy krajin, které se za zlámanou grešli koupí, aby zdi nevypadaly prázdné, ale visely ve fyzikální laboratoři a navíc tam byly evidentně pověšeny jako centrum výzkumu, jako by na ně všechny přístroje hleděly, kdyby měly oči, nebo jako by na ně mířily, kdyby měly hlavně.
__"Šel jsi studovat dějiny umění a já měl dojem, že se naprosto vzdaluješ tomu, co dělám já. Ale naše obory sou si blíže, než sme se domnívali," promluvil otec Pavlovi za zády, "hleďte, závislé vesmíry," a nebylo již pochyb, že mluví o obrazech.


Kapitola 1/47

17. listopadu 2018 v 22:31 | D. V. Spudil |  Odinovo oko
Nebezpečí lži nespočívá v její odlišnosti od pravdy, nýbrž právě v jejich podobnosti a těžkosti rozlišení.
1: Pád
...doběhli až do poslední místnosti galerie, ale dveře do haly byly zamčené. David jimi vztekle zalomcoval; držely pevně. "Zatraceně!" ulevil si polohlasně.
___Na spojovací chodbě se rychle blížily kroky čtver nohou. S nimi se ozýval rozčilený Balův hlas udávající spěšné rozkazy. Nebylo úniku. Pavel s Davidem si vyměnili úzkostné pohledy. "Všecky sou tady nepoužitelné," řekl Pavel.
___"Ale jeden vybrat musíme," odpověděl David a zběsile se rozhlížel po obrazech.
___Najednou se zpoza rohu vynořila hlava prvního pronásledovatele, který okamžitě pálil. Minul jen o vlásek. V tu chvíli Pavel zatáhl Davida k nejbližšímu obrazu a prostrčil ho dovnitř. Sám ho hned následoval. Byla to některá ze studií mraků Johna Constabla.
___"Krucinál," řval David, snaže se přehlušit svist větru, "tos nemohl vybrat obraz, ve kterém se nerozprsknem o zem?" Vstoupili totiž do obrazu, který zachycoval nebe několik kilometrů nad zemí. Padali nepříjemně rychle skrz studené mraky a veškeré oblečení, již promáčené, nad nimi vlálo jako prapory za divoké vichřice.
___Pavel po pěti vteřinách překonal prvotní zděšení a zakřičel: "Dělej něco!"
___"Co jako?" vztekle odsekl David.
___"No ty seš přece malíř!"
___Vyletěli z mraků a hluboko pod sebou zahlédli kamenitá anglická blata. Oběma přátelům se sevřely žaludky úlekem. Každou vteřinou se země přibližovala a David se pokoušel neobratně vytáhnout z brašny, co se zmítala nad jeho hlavou, štětec a barvu. Pavel střídavě po něm a po zemi střílel očima a maně pádloval rukama ve vzduchu. Vše se odehrávalo bleskurychle. Již byli pouhých pět set metrů nad zemí a David konečně popadl štětec a bílou barvu. V panice se začal štětcem ohánět a domalovával do Constablova obrazu zmatené útvary. "To nestačí, uklidni se a maluj pořádně!" křičel Pavel a snažil se chytat Davidovy bílé chomáčky. Pád jen zpomalily a navíc - protože to nebyl Davidův obraz - brzy se rozpouštěly. Dvě stě metrů. Snad to bude jen pár zlomenin, proletělo Pavlovi hlavou, když se mu další Davidovy dočasné záchrany rozplynuly pod pažemi. Sto metrů. David nabral na štětec poctivou porci modré barvy a mrštil jím pod sebe. Štětec dopadl o něco dříve než oni a vytvořil ve správném místě malé jezírko. S hlasitým šplouchnutím dopadli do vody. Přežili.
___Ovšem neměli tak docela vyhráno. Jen co se dostali na hladinu, začala voda mizet, nahrazena hlínou a kamením. "No, aspoň že sme přežili," komentoval situaci Pavel, do půlky těla uvázlý v zemi. Pak se podíval na Davida a na celé kolo se rozesmál. "Vidím, že máš Británie tak akorát po krk," David byl totiž podstatně hlouběji a ze země, v niž se zpět proměnila voda jezírka, mu čouhala jen hlava.
___David znechuceně vyplivl bláto (neprozřetelně pod vodou otevřel ústa) a zabručel: "Ne, já jí mám plné zuby, a to sme tu teprv minutu."

Odinovo oko - úvodem k románu

16. listopadu 2018 v 23:51 | D. V. Spudil |  Odinovo oko
Čtenáři,
rozhodl jsem se, že zde postupně zveřejním první díl svého románu Odinovo oko, který jsem dopsal někdy v srpnu.
Předem musím upozornit na některé věci, které od toho můžete a nemůžete očekávat:
Odehrává se to v budoucnosti, ale není to sci-fi. To znamená, že se nesoustředím na technologie a vědu, přestože tomu se okrajově taky věnuju. Je mi vcelku ukradené, jak to lze nazvat, zvažoval jsem art-fi, jelikož je to přeci jen z velké části příběh o umění, ale ani to mi nepřijde vhodné, zvláště proto, že ve výtvarném umění jsem stěží amatér.
Pokud jste z jakýchkoli důvodů nadšení zastánci gender ideologií, polibte si šos a jděte číst něco jiného, protože za hlavního hrdinu této knihy považuji rodinu (ano, rodinu, ne žádnou parodii na rodinu).
První malíř, o němž se více rozepíšu, je John Constable. Neřeknu vám o něm mnoho informací, každopádně jedna z nich je přímo smyšlená, schválně jestli přijdete na to, která (neříkám, že to bude nutně už v první kapitole).
V bližších dnech sem vložím první kapitolu, další budou následovat frekvencí přibližně jedna za týden.
PS: Mám dojem, že zde nelze vkládat poznámky pod čarou, tak rovnou říkám, že jich bude hodně, ale pokusím se je vkládat někde poblíž, aby to bylo pokud možno přehledné.

Listopad písně

4. listopadu 2018 v 21:50 | D. V. Spudil |  Divně psaná próza
Já na kraji cesty.
Naproti mně hrál

žebrák na akordeon
a kolem chodili lidé
a s nimi smutek, který byl

napsaný na jejich úsměvech,
jež měli nešikovně
nasazeny přes ústa.