Červen 2018

Můj život a cigarety

5. června 2018 v 13:53 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Můj život a cigarety
Tenkrát v Praze to bylo nejtěžší. Bydlel jsem na Švehlově koleji. V pokoji bylo nemožné regulovat topení, takže tam bylo vedro (a postel jsem měl hned u topení). Jediné řešení bylo v tom, že jsem měl celou noc otevřené okno. Hned vedle mého pokoje byl balkonek. Vždycky jsem špatně usínal, a tak nebylo výjimkou, že jsem začínal konečně zabírat kolem druhé hodiny ranní. Tutéž dobu si vybírali kuřáci, aby šli na balkonek, odkud mi šel jejich jedovatý dým rovnou oknem do mého pokoje.
Ráno jsem vstal a šel do školy. Ze Švehlovky jsem nejdřív jezdil metrem, ale když jsem zjistil, že pěšky je to jen o patnáct minut delší a nemusím se mačkat se spoustou lidí v metru (což je mně, rozenému vesničanovi, dost nepříjemné) začal jsem tedy chodit. Tak teda jdu: Ach jo, přede mnou jde kuřák. I když je ještě deset metrů daleko, už se musím dusit jeho kouřem. Popoběhnu, abych ho předešel. Situace se opakuje během cesty hned několikrát, přičemž někteří kuřáci šli stejným tempem jako já, a tak na Palackého náměstí, kde jsem měl školu, dobíhám úplně uhnaný a zbytečně brzy. Nejtěžší zkouška ale čeká: Na schodech a na celé terase před vchodovými dveřmi do budovy stává několik desítek kuřáků, kteří vyloženě brání ve vstupu. Nadechuji se a chci se zadrženým dechem proběhnout, ale stačí, aby pár kuřáků popošlo, a já musím hledat jinou cestu, abych se přes ně vůbec dovnitř dostal.
Na zpáteční cestě na kolej to bylo to samé, v noci to samé. Před vstupem do každé budovy armáda kuřáků, po cestě kamkoli armáda kuřáků. Po týdnu se vracím domů, celý šťastný, že budu dva dny na venkově bez kuřáků, ale ještě mě čeká cesta na nádraží, prostor nádraží - kde je kouření zakázáno, a přece se tam všude kouří - a pak v Kolíně, kde vystupuji, opět táž situace.
Kdo by se mi divil, že jsem studia v Praze nechal?
Teď studuji v Olomouci. Lidí míň, kuřáků míň, s Prahou se to vůbec nedá srovnávat. Ale kolem vstupů do všech univerzitních budov, kolem knihoven a kolem všech nádraží se dál prodírám davy kuřáků, dokonce i v místech, kde je kouření zakázano. Tyhle bestie vidí navíc celý svět jako popelník. Nedopalky všude kam se podívám, dým, kam se podívám, smrad všude. Chci trochu čerstvého vzuduchu? Jdu do parku. První, na koho tam narazím? Kuřák...
Budova naproti té, v níž bydlím, se opravuje. Co se dá dělat, je tam trochu hluku a všude je písek a kusy zaschlé malty. Ale vyjdu z budovy - hned u vchodu stojí dělník a kouří. Otevřít si přes den okno? Nemožné. I když jsem ve druhém patře, dělníci kouří často i na lešení, takže ten smrad se mi do pokoje dostane tak jako tak. Takže se probudím, v pokoji už mám vydýchaný vzduch, ale nemohu si okno otevřít. Řekněte mi: Kde mám žít, abych nebyl soustavně od rána do večera nucen dýchat kouř? Proč mi ničíte mé zdraví a proč mě nenecháte volně projít?
Ač uznávám, že když si vzpomenu na ten horor v Praze, jsem rád za to, co mám.