Listopad 2017

Parodické úvahy o lásce

24. listopadu 2017 v 0:46 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Parodické úvahy o lásce
V lecjakých okřídlených spojeních se říká cosi o tom, že láska je nemoc. Pojďme nad tím chvilku uvažovat, přestože je to hovadina.
Co když to je opravdu nemoc? Že nebyl objeven její virus nebo bakterie, které by to způsobovaly? Ještě aby jo, vždyť bakterie jsou strašně maličkaté a viry ještě menší! Není divu, že jsme si jich zatím nevšimli.
Za úvahu stojí i otázka symptomů. Každá nemoc má své symptomy, co vím. Zde by to bylo co? Nějaké city, nutkání dělat něco v cizím zájmu - tedy pokud chápeme lásku i ve smyslu caritas a ne jen eros - zdá se také, že tato bakterie nebo virus nějak lépe přežívá ve velkém množství, a tak nutí své hostitele, aby se drželi u sebe; to je důvod, proč neustále vyhledáváte blízkost tímto nakažených lidí.
Pokud uvažujeme o viditelnějších fyzických projevech, je zvláštní, že jeden z nich postihuje pouze ženy, a to utvoření zvláštního velkého puchýře v abdominální oblasti. Stejně jako jiné puchýře, i tento je z větší části naplněn tekutinou a navíc tzv. plodem, který má velký potenciál dále šířit infekci, totiž lásku, po svém vypuzení, tzv. porodu.
Co ještě víme o všech živých organismech včetně mikroorganismů a co bychom tedy ještě měli hledat u lásky? Správně! Druhové rozlišení. Jako máte ptačí chřipku, prasečí chřipku, nebo třeba španělskou chřipku, také máme více druhů lásky: Bylo by třeba každý druh důkladně prozkoumat, ale lze usuzovat např. na lásku rodinnou, lásku manželskou, lásku novomanželskou (kterýžto termín může být však matoucí, jelikož člověka často postihuje ještě před manželstvím a mnohdy přetrvává až do doby, kdy u jiných jedinců běžně konstatujeme lásku manželskou), lásku mezi přáteli, lásku k chudým etc. etc.
Je-li láska opravdu nemoc, pokaždé, když jedeme někomu na svatbu, jedeme vlastně do centra epidemie a myslím, že se tehdy snad nejvíce vystavujeme nebezpečí nákazy.
Někteří dřívější výzkumníci se domnívali, že mezi zmiňované druhy lásky patří mj. i tzv. sebeláska. Nejnovější experimenty však prokázaly, že tato nemoc má velmi odlišné projevy od všech ostatních druhů čeledi láskovitých, že jsme jí museli vyčlenit čeleď vlastní (mimochodem nejsem biolog, tak omluvte případné motání těchto termínů). Především jde o to, že při lásce běžně zájem napadené osoby směřuje ven, na jiné osoby, kdežto při sebelásce se tento zájem obrací dovnitř.
Další experimenty týkající se sebelásky přinesly velice překvapivý výsledek, a to, že ač zájem napadené osoby jejím působením směřuje na ni samotnou, ani v nejmenším to nepomáhá jejímu zachování, či dokonce zlepšení. Jakousi zvláštní shodou paradoxů působí tato sebeláska na hostitelovu psychiku sebedestruktivně, což některé výzkumné pracovníky vede k názoru, že by bylo třeba ji nazvat jinak.
Je tady pak také otázka, o jak závažné onemocnění jde. Rýma člověka dehydratuje a ztěžuje mu dýchání, kostižer žere kosti, rakovina zabíjí. Co tedy dělá láska?
Přestože se především pod vlivem pavědeckého romantismu často uvažuje o žalu z lásky, někdy dokonce smrti z lásky, nebyly výsledky těchto experimentů dostatečně důkladně zpracovány a jsou tudíž neprůkazné. Máme za to, že byly skutečně mylné, jelikož přece víme, že hlavním projevem lásky je orientace na druhé osoby, nikoli na sebe. Nedávalo by tedy smysl, aby takový člověk mohl příliš brát ohledy na vlastní bolest; musíme tím pádem předpokládat, že případný tzv. lásky žel (odborně zvaný vulnus amori) byl způsoben sebeláskou, která přebývala ve stejné osobě napadené již láskou skutečnou. Tato sebeláska pak měla za následek postupnou orientaci na svou vlastní bolest a následné zhroucení hostitele.
Ještě je třeba lépe obhájit teorii o tom, že láska nepůsobí vulnus amoris a že jej ani působit nemůže: Jak ukazují mnohaleté experimenty, člověk je naprosto neschopen učinit se šťastným. V jeho moci je pouze učinit šťastným jiné lidi, což samo o sobě zpětně působí na subjekt, který se pak také stává šťastným (ověřeno např. v experimentu, který probíhal od 21. 3. 2012 do 24. 11. 2017 na více místech ČR).
Jak již bylo naznačeno výše, láska způsobila právě takovéto chování u všech pokusných objektů, které jsme za přirozených podmínek (laboratorně vytvořených) nakazili láskou - přestávali se starat o to, aby našli své štěstí, a začali ho hledat pro ostatní. To se zpravidla dařilo a mělo to zmíněný zpětný účinek na štěstí pokusných objektů. Nedařilo se to však ve všech případech (učinit druhého šťastným), ale překvapivě negativní účinek se buď nedostavil vůbec, nebo ve značně oslabené míře.
S výzkumným týmem jsme proto museli konstatovat jakousi obecnou lásku (s prozatímním odborným termínem amor X, než bude lépe prozkoumána), jejímž projevem je orientace nikoliv na konkrétní druhé osoby, nýbrž na kteroukoliv druhou osobu, o jejíž štěstí pak objekt měl usilovat, a tím pádem na pokusné objekty pozitivně působila obecná míra štěstí kolem nich, bez ohledu na to, jestli se zcela zdařilo na jimi vybraných cílech.

Závěr: Je tedy patrné, že láska nemá negativní projevy, ba je dokonce člověku prospěšná a s člověkem žije v jakési symbióze, což člověka posouvá o mnoho blíže lišejníkům, než jsme se kdy domnívali.

Vděčnost

14. listopadu 2017 v 10:13 | D. V. Spudil |  Divně psaná próza
Jsem nejchudší ze všech žebráků. Ani ten plášť, co mě halí, ani tato poslední věc, kterou musel mít každý chudák starého Říma, ani ten mi nepatří! Ani boty, ani střecha nad hlavou... Nic nemám, nic nevlastním, nic mi nepatří.
Jsem nejbohatší ze všech boháčů! Vše je mi dáno. I ten plášť, co mě halí, ta věc, kterou i největší chudák starého Říma musel mít, i ten plášť je mi jen tak půjčen. I ty boty jsou mi dány, aby má noha nenarazila na kámen, a střecha, aby mi nepršelo do čtení.
Vše je mi jen tak dáno a já nevím, jestli jsem nejchudší, či nejbohatší, když mám všeho dostatek, a nic není mé. Děkuji, děkuji, děkuji!
Směju se tak, až pláču, až pláču, že se už neumím dostatečně smát, kolik milosti se mi dostalo.
Copak aspoň já si patřím? Copak jsem pánem aspoň sebe sama? Kdeže! A přesto se dostávám, přesto mám i co na sebe, co do úst, co nad hlavu, co ke čtení, koho k povídání, koho k ruky podání.

Vemte si! Vemte si taky, vždyť dostáváte taky! Nemám nic, a dostávám vše, jsem nejchudší ze všech chudáků i nejbohatší ze všech boháčů, tak podívejte, jak báječně se mám, tak báječně, až pláču, že nedovedu být dost vděčný. Jako se blázni smějí, protože už nemohou víc plakat, tak pláču, že už se neumím víc smát.

Dumka o umění

9. listopadu 2017 v 22:46 | D. V. Spudil |  Bokem
Dumka o současném výtvarném, hudebním a literárním umění
(pozn.: v literární terminologii je dumka druh básně; zde je to však myšleno obecněji)
Můj nedávný rozhovor se sestřenkou přes koleno mě inspiroval k určitým nápadům a závěrům o abstraktním umění. Ona je vystudovaná muzikoložka a jako taková je jedna z mála lidí, se kterými si mohu čas od času konečně pořádně popovídat o hudbě (ne že bych byl sám v hudbě tak vzdělaný, ale mám k ní dost specifický přístup a debaty o novém albu Lady Gaga mě vážně dvakrát nepotěší).
Naposledy jsem se od ní (té sestřenky přes koleno, dále jen SPK, haha) doslechl, co si ne úplně ke své spokojenosti párkrát vyslechla na jednom hudebním festivalu spravovaným její bývalou katedrou. Hudební experiment se ,,konečně" dostal do fáze, kde už dávno byla literatura a kde už dávno - a pořád ještě - je výtvarné umění. Experimentování se stává účelem, hledání nových způsobů, jak vyluzovat nové a nové zvuky a jak jinak hrát na hudební nástroje. (Mimochodem mluvím o soudobé vážné hudbě; to, že někdo při rockovém koncertě vytáhne kazoo není žádný experiment.) Napsat skladbu pro domácí spotřebiče (mixery, žehličky, varné konvice atp.) už tu bylo taky. Experiment zajímavý a mě to obvykle alespoň na chvilku pobaví, ale mé SPK, která takových experimentálních skladeb vyslechla už hromady, musím dát za pravdu, že jako cíl to je málo. Dokud si na to nepostěžovala, asi bych si to neuvědomil, ale je fakt, že takovýto experiment, který je vlastně hudební verzí malířské abstrakce (ke které se dostanu za chvíli) má být jen něco, co ozvláštní naši starou známou hudbu: Nemůžeme tvořit přece umění takovým způsobem, že ho naprosto odtrhneme od reality.
To už mluvím o hudbě i výtvarném umění. Začíná to být alibismus: ,,Děláme experiment, to jest to nejvyšší umění, protože nás to žene vpřed. Vám se to nelíbí jen proto, že tomu nerozumíte." A už jsme v místech, kde může takové ,,vysoké" umění dělat kdokoliv, protože tohle ve skutečnosti umění není. Dokonce tenhle přístup ani nemůže umění nijak posouvat. -> Posun, vývoj totiž nejsme schopni pochytit, pokud není kontinuální, souvislý. Jestliže začneme najednou malovat ryze abstraktní obrazy, které nemají nějakou znatelnou (podle mě dokonce většinovou) složku odpovídající realitě, popř. akordům a tónům, nemůžeme v takovém umění bez návaznosti na ostatní spatřovat nic, čemu bychom skutečně rozuměli a v čem bychom mohli to umění spatřovat, čím ho poměřovat.
Mark Rothko, jeden z nejslavnějších amerických malířů (známý svými obdélníky) minulého století, prý prohlásil, že kdo se před jeho obrazy nerozpláče, nepochopil je. Tak tomuhle říkám alibismus... Nejenže něco tak silného v obdélnících vidět nelze, ale on navíc takto manipulativně přecenil své obrazy, že postrašil všechny své případné kritiky, že ze sebe udělají hlupáky, když přiznají, že jim na jeho obdélnících nepřipadá nic zajímavého, natožpak smutného. Naštěstí nejsem výtvarný kritik, takže si můžu dovolit otevřeně tvrdit, že nic takového v Rothkových obrazech prostě není a že se strašně přeceňují. (I když se mi docela líbí.)
Na druhou stranu bych ale byl přespříliš přísný, kdybych řekl, že stejné obrazy nám nechává natěrač v pokoji, když dává na stěnu vzorky barvy, z nichž si pak jednu barvu vybereme pro celý pokoj - no, trochu se to tomu může blížit, ale to není to, co si o abstrakci myslím! (Dokonce si to ani nemyslím o Rothkových obrazech.)
Je to stejné v hudební i ve výtvarné abstrakci: Jestliže s její pomocí pouze ozvláštníme reálný hudební nebo výtvarný obraz, pak skutečně umění obohacujeme a posouváme vpřed. Abstrakce i hudební experiment jsou skutečně přínosem, ale musejí se správně použít a skloubit s něčím, co je přístupné i lidem vně naší hlavy.
V literatuře tato nežádoucí fáze bezbřehých experimentů skončila velice záhy - dadaisté příliš dlouho nestříhali své básně z novin a neskládali slova v náhodném pořadí příliš dlouho, stejně jako někteří surrealisté nepsali příliš dlouho podivným, i jim nesrozumitelným jazykem. Knihu plnou nesmyslů, kterým tak nanejvýš může rozumět jen autor (a ani on kolikrát ne), takovou knihu chce mít doma v knihovně mnohem méně lidí, než kolik jich chce mít na stěně obraz, kterému nerozumí.
Dalo by se říci, že literatura měla to štěstí, že se velmi záhy ukázalo, jak slepou vývojovou uličkou bezbřehá abstrakce je. Díky tomu ji mohla překonat a vstřebat do sebe, takže se i v naprosto srozumitelném dobrodružném románu setkáváme s jazykovou hrou a sem tam nějakou naprosto nesmyslnou větou - ale je to jen maličké ozvláštnění, které umění vždy posouvá. Nesmí ho posouvat příliš, aby jeho vývoj nepřetrhl.
Expresionističtí a surrealističtí malíři si v mnohých případech ještě drželi základní kontury reality na svých obrazech. Ve Výkřiku Eduarda Muncha, v obrazech Salvadora Dalího, nebo dokonce v některých skladbách Aloise Háby vidíme, že tu stojí postava na mostě, byť má nelidskou tvář a nebe je červené, nebo toto je žirafa, přestože hoří a z krku má šuplíky, nebo že toto je melodie a tu akord, byť Hábovy písně měly místo půltónů i čtvrttóny i menší intervaly. Ale experimentu by mělo být méně než toho známého, abychom se nedostávali do takových absurdností, jejichž kvalitu umělec nedokáže obhájit jinak než slovy: ,,To jen proto, že tomu nerozumíte."

Experiment má být prostředek, nikoli cíl.