Říjen 2017

My kacíři

10. října 2017 v 23:16 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
My kacíři
Dlouho mi vrtá hlavou několik myšlenek (až je sem napíšu, dostanu je z hlavy a už v ní nebudu mít nic a bude se mi žít blaze). Nepotkal jsem žádný starší zdroj následující teze, proto říkám, že parafrázuji sv. Pavla: Ani kacíři nevěří ve vše špatně. Dokonce často se nemýlí ani ve většině případů.
Ať už se podíváme do dějin literatury, politiky, nebo náboženství, všude se nacházíme s velmi častým jevem: Ta předchozí generace se mýlila, tedy musíme popřít úplně všechno, za čím stáli.
Občas se mi v tomto směru stane, že mi někdo vytkne jakýsi názor, protože je stejný, jako měli komunisté (dodávám, že čirou náhodou i oni). Nemusím se snad dlouho rozepisovat, jak velká urážka to je pro mě, člena rodiny, jehož předkové měli z politických důvodů dohromady vyměřeno přes sto let lágru. Ale zřejmě se musím rozepsat o tom, že by bylo opravdu zvláštní, kdyby se těm debilům z KSČ podařilo mýlit se naprosto a absolutně ve všem. Myslím si, že člověk, který by se dokázal tolik mýlit, by nebyl schopen žít. Proto (ano, budu za chvíli mluvit konkrétně) upozorňuji, že dnešní móda (nás lidí kolem politického středu) něco zamítat jen proto, že to tak dělali komunisté, je archetypem chování líného hlupáka, který chce mít jednání barevně roztříděno a který se následně chová dle barev, ne podle důsledků svého jednání.
Jako student české filologie musím spořádat objemnou porci literatury. Všimli jste si, jak je literatura posledních let z 90 % depresivní? Dokonce samoúčelově. Deprese dnes dělá z literatury literaturu kvalitní. Nestalo se mi jednou, že jsem byl v neshodě i s vysokoškolským pedagogem, když jsem namítl, že autor díla je blb, který nám skoro agresivně cpe pocity beznaděje, když předem víme, že i v těžkých časech je beznaděj jeden z mála stavů skutečnosti, který prostě neexistuje. Ale jestliže máme v díle beznaděj, lidé začnou bez rozmyslu pokyvovat hlavami a říkat: ,,Jo, jo, to je moudrý člověk, má naprostou pravdu, je to beznadějné, všichni jsou ztraceni."
Knihy jsou pro duši/ducha/psýchu jako jídlo je pro tělo. Proč bych jedl jídlo, které mi uškodí? Proč si sypat špagety kyanidem? Smutek je naprosto pochopitelná a v zásadě zdravá věc, když nám ukazuje důsledky nesprávného jednání, chyb (tohle mám, věřte, nevěřte z dokumentu BBC). I opice je smutná, když jí umře mládě. Díky tomu se může poučit, díky tomu si uvědomuje, jak je život jejího mláděte důležitý a jak ho musí chránit. Ale to, co se nám mnohdy dostává v literatuře, filmech a na divadle, je samoúčelná deprese. Ne smutek nad chybou, který jednou musí skončit, abychom se z chyby poučili a ze všech sil se ji snažili napravit. Pozitivní řešení problémů, třeba i obrovských, to je něco, co mi v dnešní literatuře a v umění dost chybí. A přitom by to měla být součást každého díla, které začíná chybou a depresí! Ovšem když tohle řeknu, když mám takový požadavek na literaturu, abych byl ochoten považovat ji za kvalitní, často se mi dostane odpovědi, že to je myšlení socialistických literárních kritiků, kteří chtěli jen radostně budovat...

Ach, upalte mne! Chci radostně budovat! Pravda, ne socialismus, ale cokoliv dobrého, co bude třeba. Dům. Život. Lásku. Přátelství. Pomoc potřebným. Stisk ruky osamělým... To je radostné budování. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Obojí je radost, protože obojí posiluje lásku mezi lidmi. Proč se o tom píše tak málo? Ten literární romantismus (kterému právě dnes říkáte postmodernismus) už tu zapáchá. Ale pozor, abyste pak neodsuzovali vše, co říkal - jestliže chceme dojít k pravdě (snad ještě někdo z nás opravdu chce), budeme muset často souhlasit i s kacíři.