Září 2017

Cesta je zablácená

23. září 2017 v 22:45 | D. V. Spudil |  Poezie
Ano, neopouštím své stanovisko, že poezie neexistuje. Je jen divně psaná próza, která porušuje přirozený rytmus řeči. Většina básní - a především těch, které se dnes považují za nejlepší - jsou zločinem proti přirozenosti jazyka. V této písni jsem se snažil co nejvíce respektovat promluvové úseky, co nejvíce opustit ten nepřirozený tikot metronomu, který z řeči dělá údery do bubnu. Říkám v písni, protože má i hudební podobu; třeba ji někdy uslyšíte. V zásadě by nebyl rozdíl, kdybych si odpustil to tradiční rozvržení do veršů, protože zde platí, co verš, to promluvový úsek, takže by posluchač nepoznal, zda čtenář čte text ve verších, ,,poezii", nebo v odstavcích.

Cesta je zablácená
a samý kámen,
stačí jen blbě šlápnout,
hnáty si zlámem.

Ale král, sám král,
za ruku mě drží král,
sám, nejsu sám,
když mě vede dál...

Kdo v cestě šutry sázel
a kdo ju zkřivil?
Ten se mi dostat do rukou,
ten by to schytal,
ten by se divil!

I když král, sám král,
za ruku mě drží král,
sám, nejsu sám,
když mě vede dál...

,,Kde je ten prevít," ptám se,
,,co sďál su ten marast?"
taky mu nasypu šutry do cesty,
jen ať si zláme vaz!

Král, sám král,
za ruku mě drží král,
sám, nejsu sám,
když mě vede dál...

,,Narovnejte stezky Páně," slyším,
tak sklízím aspoň svůj bordel
a vidím, do své cesty
jenom já kamení házel,

a přesto král, sám král,
za ruku mě drží král,
sám, nejsu sám,
když mě vede dál...