Únor 2017

Tichá próza

18. února 2017 v 12:26 | D. V. Spudil |  Poezie
Vkládám prozaickou báseň částečně na přání uživatelky Nemesis. Je již dávno naprosto neaktuální, ale vysvětluje jeden z důvodů, proč jsem kdysi přestal psát básně - ani to už dnes neplatí; kdybych měl znovu chuť básnit, nebránila by mi v tom nějaká zapomenutá láska. Místo poezie se však věnuji spíš poetické próze - a jak je možná znát z tohoto komentáře i z následujícího textu, čert ví, kde je hranice mezi oběma žánry - upřímně řečeno ta hranice podle mého názoru není nikde, protože poezie je jen mýtus, žádná poezie nikdy neexistovala, byla tu jen specificky rytmizovaná próza.
Přesto tento text ze zvyku vkládám do rubriky ,,poezie" - ještě časem popřemýšlím, co s tím rozporem.

Tichá próza
Už ani nepíšu básně
věříš mi?
celé týdny jen sám před sebou předstírám, že sleduji seriály, ale vlastně zírám do prázdna, do prázdna jak do zrcadla… a odmítám uvěřit, že to je skutečnost, jako by všechno mělo být někde venku, kam se probudím z hrozného snu, a ty se mě zeptáš, co se mi zdálo

tak procházím zatuchlým městem své duše, kde nestačí ani bouře, aby smyla mastné skvrny smutku, tak čekám, jestli mi přineseš mýdlo…
tak procházím zatuchlým městem své duše a přemítám o lukách za hradbou, kde se možná proháníš na svých neosedlaných vlcích

Už ani nehledám lásku
věříš mi?
přijde mi zbytečné a marné hledat někoho, kdo se ti podobá… ale přesto si zkouším lhát, že se snažím o jinou a za tebe se pouze modlím, nic víc… a nutím se uvěřit, že se za jinými ohlížím, jako bych chtěl, aby mi tě nahradily

tak procházím zatuchlým městem své duše, kde nestačí ani bouře, aby smyla mastné skvrny smutku, tak čekám, jestli mi přineseš mýdlo…
tak procházím zatuchlým městem své duše a přemítám o lukách za hradbou, kde se možná proháníš na svých neosedlaných vlcích

A přesto v jiných tě vídám
věříš mi?
i když se ti nepodobají, stačí mi, když mrknou jako ty, stačí mi, když se oblečou podobně jako ty, stačí, když mají zdálky podobné vlasy - a snad ani to ne… stále tě vídám, stále tě vídám v lidech, zvířatech, rostlinách i věcech, jsi všude kolem mě, stačí jediný správný pohled, ale ty se díváš jinam

tak procházím zatuchlým městem své duše, kde nestačí ani bouře, aby smyla mastné skvrny smutku, tak čekám, jestli mi přineseš mýdlo…
tak procházím zatuchlým městem své duše a přemítám o lukách za hradbou, kde se možná proháníš na svých neosedlaných vlcích

…a píšu ti tuhle tichou prózu s několika neverši a mám strach, že už nikdy nenapíšu sonet… a píšu ti tu prózu, co ze stesku sama napodobuje verše… a píšu ti tuhle tichou prózu




... pozornější čtenáři si možná všimli nepopiratelného romantismu, který ve svých článcích tak odsuzuji: jak jsem řekl, romantismus je nedospělé, pubertální umění... když jsem psal Tichou prózu, taky jsem byl v pubertě, takže si mou teorii o romantické literatuře na Tichou prózu můžete směle aplikovat

Co musí mít dobrá kniha?

1. února 2017 v 13:04 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Co musí mít dobrá kniha?

Často ode mě slýcháte a čítáte, že ti či oni umělci jsou špatní, protože jsou imorální. Vypadá to, že se tak nutně zařazuji do oné vysmívané větve kritiků-moralistů, kteří přijmou i špatné dílo jen proto, že je morálně v pořádku. V uplynulém semestru jsem pracoval s textem literárních kritik od Jiřího Karáska ze Lvovic, který tyto kritiky-moralisty odsuzoval a ještě dodával, že kritici-moralisté přijmou jen to dílo, které podle jejich subjektivních měřítek nenarušuje morálku. Zdá se vám překvapivé, že tato ,,postmoderní" myšlenka (že dobro je jen subjektivní a že moralisté nám vnucují jen svůj vlastní výmysl - ostatně o tom jsem mluvil v minulém článku) se objevuje už okolo přelomu 18. a 19. století? Nezapomínejte, že postmodernismus je jen dalším převlekem romantismu, stejně jako tehdejší dekadence a modernismus byly převlekem téhož romantismu. (Snad bych tedy v předchozích kapitolách měl mluvit o romantických lžích místo lží postmoderních, ale obávám, se že bych do látky vnesl zmatek s tím, že mnohé otázky silně vnímané v postmodernismu, jsou v romantismu přehlíženy, byť tam také většinou jsou.)
Tak tedy jsem kritik-moralista, jak ho popisuje např. Karásek z Lvovic? Nikoliv. Nepřijmu dílo, které je nezdařené, jen proto, že je morálně v pořádku.
Složky dobrého uměleckého díla:
Estetika: Je povrchová stránka, která působí na cit čtenáře, posluchače či pozorovatele. Aby byla estetická stránka hodnotná, musí působit funkčně v souladu s hloubkou díla. Ukazuje-li dílo něco strašného, nemá estetika díla vyvolávat smích. Dám příklad chybného užití estetiky: Noční můra v Elm street 2. Má být údajně horor, zobrazuje zlo, a tedy mělo by v lidech působit pocity nepokoje. Ale svým ztvárněním je vyloženě k smíchu - co to potom je? Nepovedený horor, nebo nepovedená komedie?
Hloubka: Nemá cenu zaobírat se dílem, které je tak ploché, že pouze vidíme např. konání postav, máme okolo nich určité pocity, ale nevzbuzuje to v nás myšlenky, protože samo o sobě nemá žádnou hloubku. Je tedy potřebné, aby dílo mělo hloubku. Ale ta navíc může být dvojí: a) morálně dobrá a b) morálně špatná. Morálně špatné dílo nejsem ochoten přijmout. Není snad umění ,,potrava pro duši"? Jestliže voláme po zdravé stravě pro tělo a odsuzujeme všechna rychlá občerstvení atp., proč bychom měli dávat něco nezdravého své duši/mysli? Psychické zdraví je přece stejně důležité jako to fyzické, v mnohých povoláních dokonce důležitější.
To ale neznamená, že přijmu dílo, které je hluboké a morálně v pořádku, ale je napsáno neuměle. Nebudu jmenovat, ale mám doma na stole už několik let rozečtenou knížku, jejíž příběh je nádherným svědectvím o výchově a nápravě dítěte z ulice. Jenže je napsaná (přeložená z jiného jazyka) tak nemožně, že to, co má ,,zapalovat lidská srdce", je někdy spíš ranou do nosu.
Dobré dílo tedy pro mě musí splňovat: Je krásně vytvořeno a je hluboké a morálně dobré (lépe: morálně obohacující). Nabízí se námitka, že ale potom není dobré dílo téměř nic a je jich za naše dějiny jen poskrovnu. No jistě! Přece si nemyslíte, že dobré dílo může být cokoliv?
Krásně napsané dílo zhýralce, byť všeobecně uznané, je přinejmenším stejně bezcenné jako mizerně napsané dílo slušného člověka.
Máte pořád dojem, že ročně vychází příliš mnoho knih? Hm, ano. Ale dobrých vychází i ob století velmi málo. (Omlouvám se za nejasnost termínu, jelikož ,,dobrá kniha" často řeknu i o těch, co jsou pouze kvalitně napsány, což pro tuto definici dobré knihy nestačí. Zde dobrou knihou míním takovou, která je skutečně hodna být tak bez výtek označena.)