Prosinec 2016

Co je to postmoderní lež

28. prosince 2016 v 23:32 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Návraty k pravdě 2: Co je to postmoderní lež?
Přiznávám, je to můj soukromý termín a skrze terminologii nemám právo tomu přisuzovat obecnou platost, kterou musí každý znát, dokud neurčím, co to vlastně je. Tedy musím říct, co je postmoderní lež a vyjmenovat alespoň nějaké druhy. Ovšem vzhledem k tomu, že čím více se s postmodernismem seznamuji, tím více postmoderních lží nacházím, věřím, že stačí definovat a zřetelně obhájit toto stanovisko, aby bylo možno s tím jako s termínem nakládat.
Co je to postmoderní lež, základní stručná definice: Lež vztahující se k umění a filosofii postmodernismu, lež typická pro postmodernisty, lež, která se v rámci postmodernismu objevuje vícekrát než jinde.
Postmoderní lež č. 1: Postmodernisté říkají, že nechtějí uznávat "tu jednu velkou" pravdu a že chtějí prosadit pluralitu názorů, pohledů na věc a množství různých pravd, které jsou samostatné a vzájemně třeba i nekompatibilní vyjádření ke skutečnosti, a jejich váha je stejná. Přitom však prý odmítají, že by chtěli chaos a že by tím způsobovali chaos.
Je podivné, že mohla vůbec vzniknout filosofie, která je natolik v rozporu s logikou i se zdravým rozumem. Vždyť i jeden ze zákonů logiky říká, že dvě věci, které se vzájemně vylučují, nemohou být zároveň pravda. Buď je Bůh, nebo není Bůh. Buď je bůh takový, jak říkají křesťané, nebo muslimové, nebo jiní, nebo ještě jiný, jak ho nepopisuje žádné náboženství, ale nikdy to vše zároveň. Buď byl Ferdinand Peroutka nacista, nebo nebyl nacista, nikoli obojí zároveň.
Ale tito postmodernisté zneužívají demokracie a liberalismu k tomu, aby mohli zastávat taková stanoviska, jaká se jim právě hodí, jejich vlastnímu sobeckému prospěchu. Navzdory tomu, že se od sofistů distancují, se jim velmi podobají, když jednou hájí to, podruhé ono, když mohou před nepozorným publikem vyhrát kterýkoli spor na základě toho, že nemají nic, co by sami hájili, než sami sebe a k tomu využívají vzájemně si odporující argumenty, které zrovna nejlépe zapadají do diskuze (bez ohledu na to, které straně ty argumenty mají náležet). Jsou alibisté, kteří souhlasí s kýmkoli, na jehož straně je přízeň davu, a kteří odsuzují jakýkoli názor toho, koho se právě potřebují zbavit, i kdyby měl pravdu.
Pravda totiž vždy byla, je a vždycky bude jen a pouze jedna, ať už víme, co je zač, nebo nevíme. Ale jestliže to nevíme, stejně je naší povinností, jakožto morálních tvorů, ji hledat v diskuzích, ve vědeckém pátrání (na poli všech věd humanitních i exaktních), a pokud se o nějaké pravdě přesvědčíme, bránit ji za všech okolností, dokud není vyvrácena či potvrzena a uznána všemi.
Postmoderní lež, tedy relativizování pravdy, je základ všech ostatních postmoderních lží a nutně vede k chaosu, protože relativizováním pravdy i máme za lhostejné, jestli je něco dobro či zlo - a to je samo o sobě nepopiratelně zlé.


Vzhledem k tomu, že je to tak obsáhlé, další postmoderní lži naleznete v dalších článcích.

Je umění v pubertě, nebo v dospělosti?

11. prosince 2016 v 22:41 | D. V. Spudil
Kdy skončil romantismus?
Jako student české filologie se dnes a denně musím setkávat s beletrií, zvláště nyní v bakalářském studiu. Na spisovatele mám ovšem k velké části literatury neobvykle negativní vztah - navíc dokonce to je také z malé části důvod, proč píšu. Ale ta moje nelibost má své opodstatnění. Literatura se totiž za posledních dvě stě let nehnula z místa a já vám dokážu, že to tak skutečně je, alespoň ve většině té takzvané velké literatury.
Proto začínám už trochu manipulující otázkou, kdy skončil romantismus, a je předem znát, že podle mého neskončil nikdy.
No dobrá, tomu nikdo z vás stejně zatím neuvěří, ale pojďme si zatím říct, co je na romantismu tak špatného. Vždyť je tak... romantický, zamilovaný, barvitý, plný květnatých metafor. Nastavte mně kýbl. Tak to vůbec není. To je jen kabát.
Pamatujete na střední? Co jste si u romantismu říkali? Šturm a drang, bouře a vzdor. Rozpor snu a skutečnosti. Útěk do snu před zlou realitou. Individuální hrdina se bouří proti společnosti, která mu nerozumí, která mu ubližuje. Buřič se bouří, přestože je vzdor marný a končí tragicky.
Shrňme si romantismus do parodie na logické operátory: Rozpor snu a skutečnosti => sen je lepší => budu se utápět ve svých snech, budu se litovat, sobecky se věnovat sobě místo světu, budu rozervanec a ideálně si proženu hlavou olovo.
Prima. Romantik je tedy učebnicovým příkladem sobeckého ničemy, který vidí, že svět je špatný, ale místo toho, aby s tím něco dělal, tváří se uraženě a nechce s tím špatným světem mít nic společného. Romantismus je pubertální umění. Jen si vzpomeňte, jak jste zjistili, že rodiče nemají úplně ve všem pravdu, a tak jste od té doby málem až do dvaceti odporovali každému jejich rozhodnutí. Puberta = romantismus. Romantismus je nedospělé, nevyspělé umění.
Z romantismu se zrodila dekadence. Jen ještě o něco horší romantismus, jen ještě o něco rozervanější romantismus, jen ještě o něco více sny odporují skutečnosti, jen ještě o něco více utíkáme před skutečností do světa snů, drog etc.
Romantismus + drogy + více hnusu (ale ten už v romantismu přece beztak byl...) = dekadence.
Všichni to beztak byli nihilisté. Všechno byla rezignace na možnost být dobrým člověkem. Všichni to byli přerostlí puberťáci.
Jako student se musím přiznat, že o dalších šedesáti letech toho nemohu moc říct, jelikož jsem si je odbyl vybíráním děl Bohuslava Reynka, skvělého a vyspělého básníka. Když ovšem vezmu alespoň malou část expresionismu nazíranou ne skrze Reynka, nýbrž skrze Richarda Weinera a snad i Kafku, další romantismus nalézám i v tomto období. Jen si vzpomeňte na Proměnu nebo Proces, jen si vzpomeňte, kdo znáte Weinera, na Let Vrány. Hrdina se řítí za vidinou vlastního sobeckého blaha, což ho zničí (Let Vrány), hrdina je stavěn proti zlé manipulující společnosti, nerozumí mu ani vlastní rodina, až umírá za přímo směšně tragických okolností (Proces a Proměna - ale upozorňuji, že u Kafky je od romantismu větší odklon než u Weinera a že Kafka má své místo kanonického autora víceméně zasloužené). Ale věřím, že zde to není tak přesvědčivé.
Pojďme tedy jinam: Co třeba Ztracená generace? Generace autorů, kteří museli projít hrůzami první světové války. Není divu, že se ztratili... Ale od romantismu pořád ten samý marný boj a sebedestrukce spojená s hédonismem a sobectvím. Ten vyhoštěný hrdina, kterému nikdo nerozumí a který "jim všem ještě ukáže", až se při té honbě zalkne...
A ještě více: Beatníci a underground. To známe z domova. Nedávno jsem nedopatřením přečetl kus z knihy jménem Život na Kdyssissippi od Milana Kozelky. Ta kniha je esencí undergroundu. Banda zlodějů, násilníků, ochlastů, narkomanů, úchylů a kdovíjakých jiných budižkničemů, to jsou ti správní hrdinové, že? Co umějí žít, že? A jistě, vždyť se bouří proti tomu špatnému komunismu (tedy v případě této knihy už to není komunismus, ale kdo ví, jestli si to vůbec uvědomují...). Underground se tak moc proslavil, vždyť to byl ten drsný boj proti útlaku a totalitě komunismu, byl s námi na té správné straně! Ovšem on byl underground na té správné straně s námi proti komunismu jen a pouze proto, že je a bude vždycky proti všemu. Underground je jen další převlečený romantismus, uražený nad zlým světem a jdoucí si vlastní cestou za svým sobeckým potěšením a zároveň za svou sebedestrukcí a ani ho nenapadne, že by sám měl něco dobrého pro druhé vytvořit.
Známe to označení Nietzscheho, že? "Filosof s kladivem." To by se mělo říkat o romantismu. To je totiž směr, který jen boří a odmítá: Zlou společnost, špatný společenský řád, všechny lidi, často i sebe sama. A nikdy ho nenapadne, že by měl zlou společnost napravit, nikdy ho nenapadne, že by se mohl pokusit vymyslet lepší systém, když ten stávající je špatný, nikdy ho nenapadne, že i lidi okolo sebe může mít rád a může s nimi vyjít, nikdy ho ani nenapadne, že by mohl cokoliv změnit k lepšímu.
A nakonec přichází postmodernismus, zatím poslední z té nesmyslné řady romantismů, které jsou vlastně jedním jediným romantismem, který jen převléká kabáty jako starý komunista, co si oblékl oranžovou, tmavě nebo světle modrou nebo jakoukoliv jinou barvu, ale bez ohledu na design a logo firmy bude vždycky tím debilem, co všechno podělá.
Ale zpět k postmodernismu: Ten pompézně rozhlašuje, jak odmítá jedinou absolutní pravdu a tváří se demokraticky. Jak nevěří "na velké příběhy", jak preferuje mnohohlasí, jak se snaží nemanipulovat se svým čtenářem a proto se radši často ubírá cestou užívání rysů nízkých žánrů. A co tu ani neschází? Únik před zlou realitou do snu. Útěk před vlastní zodpovědností. Další nový, i když vlastně už obnošený kabát pro romantismus.
Rozpor snu a skutečnosti + rezignace na budování lepšího světa (propánajána, jen aby to neznělo komunisticky) + sobecká preference svých snů, večírků, sexu, zkrátka hédonismus (a jiné formy sebedestrukce) = romantismus, dekadence, ztracená generace, underground, postmodernismus = ROMANTISMUS.


Vážení kolegové umělci, polibte mi s tím romantismem šos.