Září 2016

Co obdivuji na lidech?

14. září 2016 v 19:32 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Co obdivuji na lidech?
Kdepak, není to náhlá změna a nestávám se naivním optimistou, který vidí pro lidstvo zářnou budoucnost. To, co na lidech obdivuji, je něco, co na nich většinou nacházím zřídkakdy a někdy až hledám marně. Jaksi z toho trochu vyplývá, že mám - asi jako každý jiný - tendenci obdivovat na lidech vzácné vlastnosti.
Pracovitost. Asi se mnou výjimečně bude souhlasit takřka každý, že žijeme především v době lenosti. Nevěřím, že žijeme, jak se mnohdy říká, v době korupce, napjatých poměrů, nebezpečí, manipulace, válek apod. To totiž bylo příznačné pro všechny doby. Ale lenost je podle mého názoru tím, co dnešní dobu nejzřetelněji vymezuje vůči jiným dobám.
Když tedy vidím člověka, který se snaží a nenechává jen tak všechno plynout, mám upřímnou radost. V naší vesnici žije jedna rodina, která od rána do večera dře. Nemusí, nikdo z nich není chudý, ač jsou vůči sobě již ekonomicky nezávislí, a přece je nikdy nevidím zahálet. Příliš se s nimi nestýkám a ani o nich moc nevím, ale přesto jsou to lidé, kteří mně dělají radost už jen tím, jak žijí - dokonce i přestože nejsou ve všem naprostým morálním vzorem.
Přejícnost. To už je zase fenomén všech věků, že lidé jen o halíř chudší závidí těm o halíř bohatším. A nejde vždy jen o peníze. Ale nacházím přátele, kteří vidí štěstí jiných a to jim činí štěstí. Není snad i tohle důvod k obdivu?
Hrdinství. Zní to trochu teatrálně, ale vzpomeňte si, v jakých poměrech se u nás žilo ještě před třiceti lety. A že komunistický režim trval skoro půl století, tj. přes dvě generace, není možné brát na lehkou váhu, že zbylo tolik lidí, kteří vydrželi ,,za svou pravdou stát". Kdo má své zásady, které hájí po celý život navzdory nepřízni všeho okolí, má podle mě nárok na titul hrdina. Člověk totiž není skála a není samozřejmostí, že uprostřed silného proudu zůstane pevný a nenechá se strhnout.
Tohle vím dobře o svém dědovi. Za minulého režimu byl několik let vězněn, protože se snažil o politickou demokratickou činnost (spoluzakládal křesťanskou demokratickou stranu - samozřejmě se to nezdařilo). I když se ho celý život snažil komunistický režim zastrašovat a utiskovat, nepolevil. Je také velmi pracovitý a ke štěstí mu dnes již stačí jen to, že se daří jeho příbuzným.
Je tedy můj děda člověkem, kterého obdivuji? Ne. Mohu samozřejmě odděleně obdivovat některé jeho vlastnosti, ale jeho ne, k čemuž mám jeden zcela zásadní důvod.
Jedna z vlastností, kterou může člověk mít a kterou obdivuji nejvíc či téměř nejvíc, je totiž odpuštění.
Několikrát mi děda vyprávěl, jak za Václavem Havlem přišel nějaký doktor či možná profesor medicíny na audienci. Bohužel jsem zapomněl jméno, ale šlo rozhodně o velmi významného člověka své doby. Václav Havel, tehdy patrně relativně čerstvý prezident, ho nechal tři hodiny čekat a pak mu na kratičké audienci řekl tři věty. Jedna z nich zněla ,,Tady žádný hon na komunisty nebude". To pro to, že onen doktor se ho šel zeptat, jak je možné, že nechal běhat po svobodě tolik lidí, kteří se prokazatelně podíleli na zločinech minulého režimu.
Jak to všechno spolu souvisí? Můj děda často říká tuto větu: ,,To byl extra zločinecký režim." A někdy dodává či říká zvlášť, že by měli viset, a Havla obviňuje z toho, že komunisty nepotrestal.
Jenže vzpomeňme si na to, jak to bylo ve druhé půlce čtyřicátých let, když komunismus u nás nastupoval k moci. Jiný režim, nacistický, byl svržen. A tehdy se stalo to, co by asi mnoho lidí rádo udělalo dnes s komunisty (přiznávám, že já někdy taky). Dnes už jsou naše - přiznejme si to: naše - zločiny při násilném vystěhování německého obyvatelstva po válce známé. Byla to obrovská celonárodní pomsta za protektorát i válku. A v této pomstě vznikl i jaksi veřejný lynč a probudila se zadržovaná agrese, která pak vynesla vzhůru k vládě samozvané katy.
Tvrdím, že kdyby nebylo Havla*, který v očích mnohých až hanebně propustil spoustu vrahů a nedal jim trest (ale ani nám možnost k pomstě), došlo by k dalšímu násilnému odsunu části obyvatelstva, a věřím, i k nástupu dalšího režimu jiných samozvaných katů.
A to je věc, kterou na svém dědovi rozhodně neobdivuji, jelikož schopnost odpustit mu v tomto ohledu chybí - a nezastírám, že je to samozřejmě těžká věc, ale schopnost odpustit mu chybí pak i Švédům za třicetileté války a kdoví komu ještě...
Možná se zdá, že toto nelze nijak obecně uzavřít, než prostě skončit, jako se končí nějaký seznam či výčet vlastností. Ale ještě jedna - naprosto klíčová - vlastnost tu chybí.
Pokora. A tím jsem mohl i začít a rovnou skončit, protože ze skutečné pokory vycházejí i všechny zmíněné i mnohé jiné dobré vlastnosti. Ne nadarmo se připomínají Kristova slova: ,,Kdo se povyšuje, bude ponížen, kdo se ponižuje, bude povýšen." Je to skutečně tak a pokora je základní důvod k obdivu. Protože bez pokory není ani upřednostňování dobra druhých a bez toho není ani pracovitost, ani přejícnost, ani hrdinství; protože bez pokory není ani uvědomění, že já sám jsem špatný člověk a nejsem lepší než jiní, a tedy bez toho není odpuštění. Protože bez skutečné pokory není ani skutečná láska. To tvrdím.


*Ale neříkám, že Havel je někdo, koho obdivuji.

Návraty k pravdě

5. září 2016 v 15:07 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Návraty k pravdě aneb pravdoláskaři, sluníčkáři a podobná sebranka
Ač jsem se tomuto již vícekrát věnoval, musím se vyjádřit k jistým slovům, která dnes slýchám z mnoha úst a přes pomoc slovníků, vysvětlení, jasných zasazení do kontextu apod. jim nejsem schopen porozumět. Nejde ani tak o to, chápat význam, jako spíš o to, chápat, jak někdo může něco takového vyslovit.
Vše je to o tom samém. Jak je dnešní společnost pohodlná a blazeovaná ve svém luxusu, přestává si vážit toho všeho, čeho má zdánlivě nadbytek. Ideje cti se stávají terčem uštěpačných poznámek a posměšků. A vznikají slova, která se takovému puritánovi, jako jsem já, sice vyslovují lépe než vulgarismy, ale přesto je pro mne jejich existence o mnoho hůře pochopitelná.
Kdo je to tedy sluníčkář? Člověk, který se snaží chovat se ohleduplně ke všem, dokonce i k těm, od nichž mu podle názoru jiných hrozí nebezpečí. Má se vyznačovat naivní vírou v dobro v každém člověku, která je až absurdní a může způsobit až záhubu takovéhoto ,,sluníčkáře".
Dobrá, pochopitelné je to z hlediska strachu z cizího. Ti, kdo užívají slovo sluníčkář jako nadávku, ho užívají jako svou zbraň proti něčemu, čeho se bojí, co je podle nich ohrožuje.
Ale přesto mnohdy obtěžkávají slovo sluníčkář ještě dalším negativním významem, jejž absolutně nemůže unést. Sluníčkář se tak mnohdy stane až rakovinou společnosti, úmyslným ničitelem tradičních hodnot (někdy dodáno dokonce ničitelem tradičních křesťanských hodnot), nepřítelem. Ovšem jaké ty hodnoty, jež sluníčkář údajně ničí, jsou? Co třeba takové milosrdenství, jež má být jedním z nejpevnějších pilířů každé zdravé společnosti?
Nechávám to pro chvíli být. Chápu negativní významy sluníčkáře jako ryze motivované strachem. Co je o mnoho hůře pochopitelné, je užití slova pravdoláskař.
Je o něco starší než sluníčkář a má ho tak trochu na svědomí Havel, který říkal, že pravda a láska musí vždy zvítězit nad lží a nenávistí. Od toho však odhlédněme, protože tohle slovo - byť jen částečně - přesahuje oblast těch, kdo chtějí pomluvit Havlovce.
Kdo je to tedy pravdoláskař? To je mnohem snazší než sluníčkář. Jednoduše ten, kdo prosazuje hodnoty pravdy a lásky. A tady je ten kámen úrazu mého chápání. Sluníčkář se stává negativním, protože jsou lidé zbabělci. To je nehezká vlastnost, ale pochopitelná. Ale je-li pravdoláskař jako bojovník za pravdu a lásku pro někoho nepřítelem, ten někdo zase musí být nepřítelem pravdy a lásky, do kteréžto situace se staví sám svým negativně myšleným výrokem ,,pravdoláskař". Jak to tedy může někdo říct? Je to pro mě stejně nepochopitelné, jako by někdo otevřeně řekl, že je špatné být dobrý. Je to natolik evidentní rozpor, že slovo pravdoláskař přece nemůže vyslovit morální člověk! Tvrdím tedy, že kdokoliv kohokoliv nazve pravdoláskařem (a myslí to zle), je špatný.

Teď už jen chybí, aby se to vše zobecnilo a ještě vznikla pomluva se slovním základem ,,čest". A třeba proč rovnou nepoužít již existující slovo ,,poctivec", které se už beztak sem tam užije v negativním významu? Takže takhle vy mluvíte, a i tak tvrdíte, že je třeba bránit naši ,,správnou" tradiční stranu před (jakoukoliv) hrozbou? Nebylo by snad lepší, aby nás všechny smetla další potopa světa?