O spisovatelské božství

29. října 2015 v 22:03 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Ad má druhá knížka
Konečně nedávno vyšla má druhá knížka pod titulem ,,Drahoušku, chcípni! aneb tragikomicko-psychologicko-filosofický pseudoromán v DuErIch" (na titulní stránce jsou jen první dvě slova).
Ale nechci se tu věnovat o čem je, v tomto článku chci vysvětlit jednu myšlenku, jež je tam naznačena: Spisovatel je čímsi jako bohem svého smyšleného světa - může tedy Bůh být spisovatelem našeho ,,reálného světa"?
Je to možná na první pohled zbytečně přehnané zabývání se tím, jak vlastně vypadá svět z pohledu Boha - a jestli je pro něj vůbec skutečný. Má to ale jistou souvislost se snahou popsat Boha samého, snahou, kterou jsme zdědili už po dávnověkých Židech. Mojžíš se ptá na cosi ve smyslu: ,,Ale co jim mám říct? Jak jim mám ukázat, že mě posílá bůh Jákobův, Izákův a Abrahamův?" a Bůh na to odpovídá něčím, co nepozornému čtenáři může připadat jen jako divné jméno, jímž se Židé a křesťané snažím podpořit svůj argument, že jejich Bůh je ten jediný pravý, ale toto jméno má velice zásadní důvod k tomu, aby bylo skutečným Božím jménem, k němuž by mohla dojít i samotná metafyzika oproštěná od jakékoliv teologie: ,,Jsem, který jsem." No není to divné jméno? A pak ho v další variantě zkracuje a říká: ,,Běž k mým lidem a řekni jim: ,>>Jsem<< posílá mě k vám.'" Je to právě kvůli té záhadné Boží povaze bytí. Už svatý Augustin si všímá, že ,,když bych se od Tebe (Boha) zkusil odvrátit, zanikl bych, protože ty jsi mé bytí" - říká to trochu jinými slovy, ale totéž.
Už samotné Boží jméno je tedy nutné vnímat jako popsání toho, jak vlastně existuje. Protože on existuje víc než my. My se narodíme (vznikneme), žijeme a v průběhu toho se měníme, umíráme (což je z hlediska těla zánik a z hlediska duše jakýsi přerod). To protože Bůh je bytí, je dokonalý (nepotřebuje se měnit a nemění se). A na mnoha dalších místech se dočteme i doslechneme o tom, že Bůh dává život, spásu, atd. - až k nudně dlouhému výčtu toho, jak bez něj nemůžeme existovat - protože jsme v něm.
A tady se dostávám k té myšlence Božího spisovatelství: Jsme v Bohu, jako jsou v hlavě člověka jeho představy. Bůh tedy jakoby píše rozsáhlý román, jímž jsou lidské dějiny - a jelikož je dokonalý, i jeho představy jsou dokonalé, celé a mají vlastní svobodnou vůli.

To je ale jen závěrečná metafora mé knížky ,,Drahoušku, chcípni!" kterou se snažím přiblížit to, jak Bůh existuje jinak než my.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lillen Blake Lillen Blake | 30. října 2015 v 15:13 | Reagovat

Myslím, že máš pravdu :-)
V tom, že Bůh je bytí...
Co se týká toho jména, ono... to jméno pro mě ani není tak důležitý.
Je teda pravda, že se řídím tím, co nám kladl na srdce kněz v náboženství.
(Například svědci Jehovovi se mnou kdysi řešili Boží jméno :D :D)
Ježíš nám dal modlitbu Otče náš, on sám oslovoval Boha jako otce.
(Abba, prý je to v hebrejštině (?) až familierní výraz "tatínku".
Já Bohu říkám "tatínku"... (mimo jiná oslovení. Líbí se mi to. Někdy Otče, někdy Bože, někdy Pane, a někdy tatínku...

Ale ještě jsem z toho jména chtěla vypíchnout jednu věc.

V Bibli, když někomu někdo dá jméno, tak si ho "podmaní".
Adam pojmenoval zvířata, a byl jejich pánem.
Když Eva zhřešila, tak jí (za trest) dal Adam jméno Eva a nastolil patriarchát :-D
(Feministi a šovinisti do mně :D)
- Ne, je to jen obrazné.
Zkrátka si myslím, že když se lidé mermomocí snaží dát Bohu nějaké jméno, tak si ho pojmenují jako nějakou věc či domácího mazlíčka.
(Vím, že o tomhle primárně článek nebyl, jen mě to při čtení napadlo :D)

Proto si myslím, že Bůh lidem tedy nějaké "jméno" dal, (a netvrdím, že JHVH NENÍ jeho pravé jméno... jen si myslím, že on ke své existenci či důkazu své existence, či vůbec nějakému něčemu - prostě jméno nepotřebuje.
On JE. ON JE TEN KTERÝ JE. To nám chtěl říct. Je tu, je tu pro nás a vždycky bude.
Bůh, kterého vzýval Abrahám, Izák i Jákob, Bůh, který byl a který je. (A bude až na věky). :-)

Jinak co se týká "spisovatelství", je fakt, že když jsem byla určité měsíce v tom stavu tvořivého psaní, kdy jsem opravdu psala a tvořila vlastní světy, tak jsem začínala chápat, tu metaforu, tu podobnost.
Cos vytvořil, miluješ. Miluješ, protože je to součást tebe, žije to v tvém srdci.

Už to skončím a nechám si své bláboly na jindy.

Díky za článek, měj se krásně, hezký den! :-D

2 D. V. Spudil D. V. Spudil | E-mail | Web | 30. října 2015 v 16:07 | Reagovat

díky,
no, vzhledem k tomu, že je to jméno, které si dal Bůh sám, ani není s nějakým podmaňováním problém... pěkné na tom je to nomen omen - jméno je vystižením jeho základní vlastnosti, která je pro náš svět (na nižší úrovni existence) důležitá... možná že ani nemůžu vyloučit možnost, že jeho jméno ,,tam nahoře" je jiné :-?

3 Lillen Lillen | 30. října 2015 v 16:51 | Reagovat

[2]: Musíme počkat a jednou se to jméno třeba dozvíme (je-li jiné) ;-) :D

4 D. V. Spudil D. V. Spudil | E-mail | Web | 31. října 2015 v 23:37 | Reagovat

[3]: Nj, teď můžeme leda tak fantazírovat :D

5 Nikola Nikola | 11. prosince 2015 v 16:45 | Reagovat

Pokud je tohle jen závěr, ráda bych si sehnala celou knihu, takže se po ní podívám. :-)

6 chloé chloé | Web | 23. ledna 2016 v 19:37 | Reagovat

Škoda Tvého blogu, stálo by za to se k němu vrátit.

Píšeš? Tedy, pěkné.

Myslím, že jsi to napsal krásně.

7 D. V. Spudil D. V. Spudil | E-mail | Web | 5. září 2016 v 15:06 | Reagovat

Díky všem. Jak se zdá, možná jsem se na ten blog úplně nevykašlal, takže třeba ještě sem tam něco přibude.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama