Říjen 2015

O spisovatelské božství

29. října 2015 v 22:03 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Ad má druhá knížka
Konečně nedávno vyšla má druhá knížka pod titulem ,,Drahoušku, chcípni! aneb tragikomicko-psychologicko-filosofický pseudoromán v DuErIch" (na titulní stránce jsou jen první dvě slova).
Ale nechci se tu věnovat o čem je, v tomto článku chci vysvětlit jednu myšlenku, jež je tam naznačena: Spisovatel je čímsi jako bohem svého smyšleného světa - může tedy Bůh být spisovatelem našeho ,,reálného světa"?
Je to možná na první pohled zbytečně přehnané zabývání se tím, jak vlastně vypadá svět z pohledu Boha - a jestli je pro něj vůbec skutečný. Má to ale jistou souvislost se snahou popsat Boha samého, snahou, kterou jsme zdědili už po dávnověkých Židech. Mojžíš se ptá na cosi ve smyslu: ,,Ale co jim mám říct? Jak jim mám ukázat, že mě posílá bůh Jákobův, Izákův a Abrahamův?" a Bůh na to odpovídá něčím, co nepozornému čtenáři může připadat jen jako divné jméno, jímž se Židé a křesťané snažím podpořit svůj argument, že jejich Bůh je ten jediný pravý, ale toto jméno má velice zásadní důvod k tomu, aby bylo skutečným Božím jménem, k němuž by mohla dojít i samotná metafyzika oproštěná od jakékoliv teologie: ,,Jsem, který jsem." No není to divné jméno? A pak ho v další variantě zkracuje a říká: ,,Běž k mým lidem a řekni jim: ,>>Jsem<< posílá mě k vám.'" Je to právě kvůli té záhadné Boží povaze bytí. Už svatý Augustin si všímá, že ,,když bych se od Tebe (Boha) zkusil odvrátit, zanikl bych, protože ty jsi mé bytí" - říká to trochu jinými slovy, ale totéž.
Už samotné Boží jméno je tedy nutné vnímat jako popsání toho, jak vlastně existuje. Protože on existuje víc než my. My se narodíme (vznikneme), žijeme a v průběhu toho se měníme, umíráme (což je z hlediska těla zánik a z hlediska duše jakýsi přerod). To protože Bůh je bytí, je dokonalý (nepotřebuje se měnit a nemění se). A na mnoha dalších místech se dočteme i doslechneme o tom, že Bůh dává život, spásu, atd. - až k nudně dlouhému výčtu toho, jak bez něj nemůžeme existovat - protože jsme v něm.
A tady se dostávám k té myšlence Božího spisovatelství: Jsme v Bohu, jako jsou v hlavě člověka jeho představy. Bůh tedy jakoby píše rozsáhlý román, jímž jsou lidské dějiny - a jelikož je dokonalý, i jeho představy jsou dokonalé, celé a mají vlastní svobodnou vůli.

To je ale jen závěrečná metafora mé knížky ,,Drahoušku, chcípni!" kterou se snažím přiblížit to, jak Bůh existuje jinak než my.

Co je to umění?

6. října 2015 v 21:23 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Co je to umění?
Tohle je možná trochu zavádějící název, protože na otázku odpovím jen krátce a nepřesně, a pak se budu věnovat něčemu trochu jinému. Umění je projev duše, či chcete-li vágněji, psýchy, nebo pokud chcete vyjádření bez jakékoliv transcendentnosti (je-li to vůbec možné), pak je umění projev individuálnosti v myšlení.
Jako projev duše, psýchy nebo myšlení nutně a bez jakýchkoliv možností vyhnutí působí na duši, psýchu či myšlení vnímatele (čtenáře, posluchače, diváka...). To už poměrně jasně směřuje k tomu, o čem hlavně hodlám mluvit: Umění nemůže být dokonale neutrální, jinak by na vnímatele nijak nepůsobilo a ani by za umění nebylo považováno. Tedy umění může být jedině pozitivně, nebo negativně působící; řekněme bez vytáček, že umění je z hlediska objektivní morálky dobré, nebo špatné.
A) Dobré umění tvoří obvykle umělec, který si uvědomuje vliv svého díla na vnímatele a který se spíše úspěšně snaží na svého vnímatele působit dobře; buďme upřímní: dobrý umělec vnímatele uvědoměle či neuvědoměle vychovává. Kolem přelomu 19. a 20. stol. toto bylo poměrně kritizováno a umělec, který svého vnímatele zřetelně vychovával, byl považován za nemoderního náfuku, který se nad svého vnímatele povyšuje a klade mu poučky k životu, takřka mu diktuje, jak má žít. Tito kritici si ovšem neuvědomovali onen vliv umění na psýchu.
B) Špatné umění (bez ohledu na to, jakou má ryze uměleckou hodnotu) tvoří umělec, který si buď neuvědomuje vliv svého díla na vnímatele a neobává se do svého umění vkládat negativní ,,poučky", nebo si uvědomuje vliv svého díla na vnímatele, ale pro svou vlastní morální zkaženost schválně klade do svého díla špatné vlivy, aby vnímatele zkazil. Jednoduše řečeno špatný umělec vnímatele uvědoměle či neuvědoměle kazí.
Je zvláštní, že státní zřízení svobodných zemí (těch údajně ,,dobrých") se snaží v zákonících postihovat všelijaké negativní vlivy - drogy, ve výchově dětí celou řadu věcí, alkohol u mladistvých atd., ale nijak se ani nepokouší vyjádřit se k vlivům umění - uznávám, že je to o mnoho těžší a postihnutelnost takových věcí by dost pravděpodobně vedla k manipulaci s cenzurou, tedy nechci prosazovat nějaké takové zákony, ale chybí tu jakékoliv oficiální stanovisko, vyjádření.
Buďme znovu upřímní a řekněme, že prokletí básníci si svůj titul vysloužili z nějakého důvodu, přestože po umělecké stránce byli na výši - ale to je taková metaforická nebo téměř doslovná smlouva s ďáblem.
Buďme ještě dál upřímní a řekněme, že graffiti, jakkoliv krásně může někdy vypadat, je vyloženě založené na vandalismu: jde spíš o to, nastříkat to někam, kam se to nesmí. Povolené plochy pro graffery mnoho neznamenají a po jejich rychlém zaplnění vesele pokračují v ničení historických památek, které pamatují jejich prapředky, jimž nesahají ani po kotníky.
Poměrně výrazným dekadentním stylem je punk. (Pro začátek: je mnoho přístupů k němu a uznávám, že mnoho punkerů jsou jimi jen z hudebního či módního vkusu a s ,,poselstvím" se neztotožňují a někteří jsou punkery pouze ,,na částečný úvazek" a jindy se věnují jiné hudbě apod., takže to, co teď bude následovat, neplatí pro všechny punkery.) Především jde o tu pózu ,,nikdo mi nerozumí, svět je špatný, musím jít proti němu" (poslední části ,,musím jít proti němu" se věnuji již ve starším článku z května 2014 ,,Rebélie"). Řekl bych, že to je víceméně základ punkerské ,,filosofie"; objevuje se to v punkových písních - i takových, které mají názvy ve stylu ,,hymna punku". Jednak je to samozřejmě na první pohled scestný a negativistický světonázor, který si ani nevytyčuje nějaký vhodný cíl, jednak to je známka nedospělosti. ,,Nikdo mi nerozumí" je učebnicově pubertální znak, čímž nutně předurčuje i podobu punku.
Skoro každý je ve své pubertě tak trochu punker, rozhořčený a s pocitem, že mu nikdo nerozumí a že nic nemá smysl. Pak dospěje a zjistí, že se nedá nic dělat, že musí ,,zatnout zuby a táhnout" a třeba i ve svém životě něco dokáže. Ale jsou tací, kteří ani ve 30 letech nedospějí. Člověk, co je ještě v takovém věku punkerem je nezralý a zaostalý ve svém vývoji. A jistě, hudbu této kvality, komplikovanosti a přibližnosti si dokážou vytvořit i ty děti kolem 15 let, tak proč by měl být punker někdo starší, který je mentálně na jejich úrovni? Takový člověk do společnosti náctiletých vnáší často mnohem horší vlivy než ,,pouze" negativistický pohled na svět. Náctiletý člověk si poněkud obtížněji bez pomoci těchto nezralých dospělých shání drogy apod.
Je vám 15? Jistě, poslouchejte si punk, proč ne, dál člověk v 15 letech stejně nedohlédne. Ale je vám přes 20 a pořád se oblékáte expresivně, posloucháte falešný zpěv k hudbě na čtyři akordy a chcete ,,kalit"? Vraťte své maturitní vysvědčení, protože než ,,mature", jste spíš ,,immature".
Možná bude znít překvapivě, že za morálně nejzávadnější umění považuji dadaismus. Čím to? Jak je možné, že ani prokletí básníci, kteří hledali krásu v rozpadající se mrtvole a spásu ve smrti či hůř, jak je možné, že ani ti (podle mého osobního mínění) nejsou tolik špatní a dekadentní jako dadaisté? Dadaismus je takřka dokonalé l'art pour l'art, umění pro umění, bez jakéhokoliv smyslu. Nechá v sobě náhodu, a čím víc naprosté náhody, tím podle nich lépe. Je to kompletní a absolutní rezignování na smysl a duševní hodnotu díla. Dadaismus vnáší do umění více chaosu (nesmyslu), než dokázalo kterékoliv jiné umění. Nejenže nehledá skrze umění morální dobro, nýbrž nehledá vůbec nic, nikam nesměřuje, nemá žádný smysl bytí, neklade si žádné zákony mimo zákon chaosu, který vše vede ke sporu sama se sebou, který vše vede k úplnému zániku.
Nakonec musím ale znovu zdůraznit, že nic z toho bych nechtěl v žádném lidském zákoníku postihovat. Lidské zákony nesmějí omezovat lidské myšlení, lidskou duši, protože jsou v takovémto případě příliš snadné pro zneužití. Dávat příkazy duši nemůže nikdo jiný než Bůh, a není-li, pak vlastně nic nemá svého vyššího smyslu, cíle, směřování a je lhostejné, je-li umění špatné nebo dobré.
Jediné, co chci, je zahrnout toto do výchovy a všeobecného povědomí. Člověk musí vědět, co je dobré a co špatné, a pak se musí sám rozhodnout.


Závěr: Umění se z hlediska morálky dělí na dobré a špatné. Špatné umění je třeba omezit, ale musí to být skrze svobodnou vůli každého člověka, nesmí to být skrze pozemské zákony.