Proč je Tolkien výjimečný?

6. června 2015 v 17:07 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Omouvám se mým (možná ještě) věrným čtenářům, že sem teď skoro nic nepřidávám. Začal jsem pracovat a ejhle, najednou nemám čas nebo co.

Co jsem vyčetl z Pána prstenů?
Trochu mi vadí fakt, že učitelé na škole, kde jsem maturoval, vesměs podceňují Tolkienovo dílo. Abych užil jejich slov, Pán prstenů je "o tom, že někdo někam jde strašně dlouhou cestu, potkává různé lidi, pak hodí prsten do sopky a jde domů". To mi přijde jako poměrně povrchní a nedůstojný pohled na středoškolské učitele, a to i přesto, že jsou to vesměs poměrně chytří lidé (ti, které mám na mysli). Před hloubkou myšlenek, někdy zjevných, jindy skrytých mezi řádky, onen příběh, že někdo hodí prsten do sopky, téměř zcela ustupuje do pozadí. Alespoň pro mě. Mohl by to být téměř jakýkoliv příběh o čemkoliv, ale věřím, že Tolkienovi se hodil, protože mu umožnil všechny myšlenky vyjádřit, jak chtěl.
Šlechtictví.
Poslední věc, kterou jsem si zatím uvědomil, je Tolkienovo skvělé porozumění šlechtictví. Jedná se o vážnou věc: je nutno rozhodnout, co s prstenem, kudy jít, zda ho zničit, nebo použít, jak se vyvarovat jeho nebezpečí. Vždy se sejde rada a probere všechny možnosti a všechny způsoby počínání podpoří argumenty. Už ve Dně pytle se Frodo radí s Gandalfem, co si počít; v Roklince se dokonce schází jakýsi mezinárodní soud, který má rozhodnout o dalším osudu světa - a přijme těžkou a nebezpečnou cestu zničení prstenu, která je pro samotné šlechtice (radu v roklince a Společenstvo) obtížná, ale pro dobro Středozemě lepší a vlastně nutná; bere na sebe jakýsi metaforický kříž. Potom u Galadriel Společenstvo rozhoduje, co dál, když ztratilo svého vůdce, přeneseně nejvyššího šlechtice, tedy krále, a volí si nového, Aragorna, který má nahradit "mrtvého" Gandalfa.
Ke šlechtictví nutně patří poddanství, což je velice dobře vidět na čtveřici postav Frodovi, Samovi, Glumovi a Faramirovi, když se setkají mezi Gondorem a Mordorem. Faramir, jakožto patrně nejvyšší šlechtic z této skupiny, rozvážně zvažuje, jestli má Frodovi pomoci, nebo ho považovat za nepřítele (ve filmu je to silně zkreslené, ale o tom později). Pozorně poslouchá jeho výpověď, a přestože díky své prozřetelnosti pozná, že Frodo mu něco zatajuje (z obav), pochopí, že Frodova mise je rozhodující o osudu světa, a snaží se mu pomoci.
Potom je tu Frodo, jakýsi nižší šlechtic, který je, zdá se, podobně moudrý jako Faramir a zároveň si uvědomuje svou jakousi podřízenost vůči Faramirovi, kapitánovi armády a velkému člověku. Má obavy, aby Faramir neudělal stejnou chybu jako Boromir, ale zároveň se snaží všechny otázky dobře zodpovědět a chovat se slušně k nadřízenému, ač mu zprvu nedůvěřuje.
V hierarchii následuje Sam, dobrý a věrný služebník. Je typickým dobrým poddaným, je zcela oddaný a plně chápe svou podřízenost, i když se mnohdy nechává svést city a vesměs jedná bez hlubšího rozmyslu, takže při rozhovoru Faramira a Froda vyrušuje, protože je rozhořčen, že někdo (z jeho pohledu) ohrožuje jeho pána, přestože tomu tak ve skutečnosti není. Ale Frodo i Faramir jsou praví šlechtici, takže chápou, že Sam nedokáže věci domýšlet tak daleko jako oni, a jeho drobné přestupky přecházejí s úsměvem a váží si jeho věrnosti.
Nejníže je Glum. Ne protože je zlý, ale protože je omezený. Do děje odehrávajícího se mezi touto čtveřicí vstupuje jako poslední. Koupe se v Zapovězené tůni, a když ho Frodo volá, nechápe své nebezpečí. Neví, že je tůň zapovězená, ale to možná ani není to hlavní, co chtěl Tolkien vyjádřit (jakkoliv teď spíš jen hádám). Zapovězená tůň tu hraje roli čehosi záhadného, tajemného, nepochopitelného, něčeho, co nějaký vyšší šlechtic kdysi rozhodl a co se teď musí pod vysokým trestem dodržovat, ačkoliv je to tak záhadné, že to můžou chápat jen ti vysoko nahoře (Faramir a Frodo), ale těm dole (Glumovi) je poznání onoho tajemna naprosto a zcela vzdálené a mimo rozumové schopnosti. Frodo Gluma trpělivě volá, přestože ho slyší, jak ho Glum pomlouvá. Frodo totiž ví, že Glum je omezený a nerozuměl by nebezpečí, v němž je, ani kdyby mu to stokrát vysvětlil. Glum je zatčen, protože spáchal hrdelní zločin, vstoupil do Zapovězené tůně, ale nechápe to a má se za nevinného (což mi připomíná, jak jsem viděl jedno video odsuzovaného vraha, evidentně nepříliš chytrého, který neustále přerušoval soudní líčení, protože si myslel, že už vyslovují rozsudek, zatímco oni to líčení jen zahajovali; bylo zřejmě mimo jeho rozumové schopnosti pochopit cokoliv, co tam bylo řečeno). Přes to všechno se mu ještě Faramir snaží vysvětlit - v této čtveřici není nikdo Glumovi inteligenčně vzdálenější, ale Faramir si to například na rozdíl od Sama uvědomuje, a tak je ke Glumovi víceméně shovívavý. Vyřkne jakýsi ortel a Glum se cítí podveden svým pánem i všemi, přestože je mu udělena milost - opět není schopen pochopit, jeho hloupost je takřka na psychiatrickou diagnózu.
Co se na tom ukazuje? Glum je natolik hloupý, že je nezbytné, aby byl většinu času pod nějakou hrozbou. Nedokáže vidět nebezpečí, co hrozí Středozemi. Dokáže vidět jen svůj hlad, své pohodlí a nebezpečí, které mu hrozí naprosto bezprostředně. (Opět připomínám onu historku o vrahovi, který evidentně nechápal, o co se jedná; je z těch lidí, kteří by měli být kontrolováni, protože jeho rozumové schopnosti nesahají dál než jeho hlad a pocit bezpečí.)
Dál je vidět Samova nenávist vůči Glumovi. Je mu inteligenčně blíž než Frodo a Faramir, ale nechápe, že Glum dělá špatné věci, protože je k tomu hnán svým strachem, hladem a touhou po prstenu (za což je možné dosadit prakticky jakoukoliv iracionální touhu). Frodo na rozdíl od Sama tohle chápe, protože je moudřejší, ač Glumovi o mnoho vzdálenější.
Abych k tomu dodal vlastní postřeh, přestože je těžké ještě vylepšit výjimečné chápání šlechtické hierarchie, které Tolkien skrývá mezi řádky, myslím, že co pro většinu evropských zemí znamenalo konec šlechtictví (a tedy začátek demokracie, v níž si je Glum roven s Faramirem), byl okamžik, kdy páni zapomněli na to, proč lidé z třídy "Glum" dělají špatné věci, a také, že mezi lidmi z třídy "Glum" a "Sam" je pořád rozdíl. Páni, tedy lidé podobní Faramirovi a Frodovi, zapomněli na to, že jsou "Glumům" a "Samům" nadřazeni především svou zodpovědností za jejich nepromyšlené činy a nikoliv tím, že "Glumové" a "Samové" jim mají sloužit.
Dobro
Jedna věta z Pána prstenů mi utkvěla v hlavě, ač nejspíš ne v přesném znění: "Dobro je stejné, jako bylo vždy, to se nemění." Už jen pro tuhle větu se zlobím na své bývalé učitele, že Tolkienovi věnovali tak málo pozornosti a tak málo ho pochopili. Vůbec nejsem přítelem citátů a vesměs je mi odporná ta "citátománie" dnešních dnů, ale bez přehánění bych řekl, že kdyby na tom zhruba tisíci stránek všech třech dílů nebylo napsané nic jiného, než tato věta, bylo by tam více moudrosti než na pěti tisících stránek např. Hry o trůny, která má sice geniálně propracovaný svět svých objektů, nicméně její autor nemá o šlechtictví ani potuchy, natožpak o nějaké hloubce myšlenky a moudrosti mezi řádky...
Kristus
Takový první velký odkaz, skrytý mezi řádky Pána prstenů, jsem našel v příběhu Gandalfa. Prošel těžkou cestu temnotou (mluvím o dolech v Morii), takřka celou cestu tam nesl zodpovědnost za vedení výpravy Společenstva. V Morii se vydal za ostatní a bojoval s démonem, možno říct s jakýmsi tamním ztělesněním Ďábla. Padl do hlubin, sestoupil do podsvětí, do "Pekel", vystoupil na vrcholek nejvyšších hor, kde démona definitivně porazil (vstoupil na "Nebesa"). Byl ve smrti a jeho dosavadní druhové byli bez něj jaksi ztraceni a bezradní. Ale pak Aragorn, Gimli a Legolas kohosi potkají v lese. Nejdřív ho nepoznají a on se jim nakonec odhalí, jeho šat bíle září. Všechna tato jednotlivá "zastavení" celkem zajímavě odkazují na biblické ukřižování a vzkříšení Krista, onen boj v podsvětí a na vrcholcích hor spíš připomíná Apoštolské vyznání víry, katolickou modlitbu.
Závěrem

Mezi literárními vědci jsou občas drobné spory o tom, co vlastně rozhoduje o kvalitě literárního díla a proč by nějaká knížka měla být upřednostňovaná před druhou. Osobně jsem toho názoru, že odpověď na tuto otázku není ani tak moc literární jako spíš filosoficko-literární, ne-li dokonce jen filosofická. Dílo génia je často od díla grafomana odlišeno pouze drobnými náznaky mezi řádky, které jsou jako škvíry polozavřených dveří, které po otevření odhalí celou místnost, obrovskou a hlubokou moudrost.

PS: Zapomněl jsem se vrátit k tomu filmu. Narozdíl od knížky Faramira i Froda ukazuje spíše jako lehce hloupoučké tvory, kteří jsou zmítáni ve zmateném víru války a prstenu. Tahle diference mě nutí myslet si o tvůrcích filmu, že nemají ani základní pochopení Tolkienova díla...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lillen Blake Lillen Blake | Web | 7. června 2015 v 15:48 | Reagovat

Já mám film Pán Prstenů ráda, ale je pravda, že není tak obsáhlý jako kniha.
Těch motivů křesťanství je tam víc, všimla jsem si toho, už když jsem knihu četla poprvé. Od jednoho kněze mám zase vzpomínku na to, že Balrogův boj je stejný jako boj ďábla - jak Balrog stáhne Gandalfa dolů - on sám už prohrál, a chce "neprohrát sám" - a stejně tak to má i ďábel (byť Gandalf nakonec přežije, že ano...)

A Krista mi, nevím proč, symbolizuje Aragorn - možná ty motivy - příchod/ návrat krále, uzdravování, léčení, ta jeho vznešenost, atd, atd...
(Plus Aragorn je moje nejoblíbenější postava, ale na tom teď nezáleží).
I když o Gandalfovi by se dalo taky uvažovat...

V LOTRovi je spousta, spousta nádherných myšlenek, to o tom dobru je pěkné, ani si to nepamatuju z četby, je dobře, žes to vypíchl..
Pamatuju si Gandalfovy citáty, těch tam bylo spousta a byly fakt dobré - "Ne každý, kdo zemřel zasloužil smrt, a ne každý kdo žije, zasluhuje život...

Celkově se Tolkienovi klaním (ač na mě byla kniha místy dost, dost obsáhlá, vymyslet to, co vymyslel on... to... opravdu je to pro mě PAN SPISOVATEL, byl to borec :-))

2 Nikola Nikola | 8. června 2015 v 18:03 | Reagovat

Chodím sem pravidelně, ale chápu, že pracuješ, že nemáš čas. Na článek si ráda počkám tak dlouho, jak bude potřeba. :-)

Pána prstenů mám moc ráda - Tolkiena velmi obdivuji - četla jsem všechny tři knihy - moc se mi líbily. Přečetla jsem i Hobita, který se mi taky moc líbil. Nedávno jsem si koupila závěrečný díl Hobita na DVD, se kterým jsem taky spokojená.
Tvůj článek se mi moc líbil - je krásně zpracovaný. Taky mě mrzí, jak někteří lidé na knihy pohlížení - kolikrát si říkám, že si snad ani neuvědomí, že svým názorem mohou někoho i odradit - zbytečně.
Když jsem byla mladší, učitelka češtiny, se mě ptala, jakou knihu mám ráda. Když jsem v tom věku odpověděla, že čtu zrovna Harryho Pottera, hrozně se divila, že prý je to "hrozně těžká kniha". Myslím si, že by patřila mezi ty, kterým by se nelíbil ani Tolkiean. Mně se líbí - těším se, až si Pána prstenů přečtu někdy znovu.

3 D. V. Spudil D. V. Spudil | 8. června 2015 v 22:09 | Reagovat

[1]: no vidíš... s tím stáhnutím dolů mě to ani nenapadlo...možná, že to tam takhle schoval všecko.. já hlavně viděl to sestoupil do pekel, vstoupil na nebesa...

[2]: to mě překvapuješ... takhle...ty filmy jsou pěkné, to ano, ale jsou spíše volně inspirovány knihou, než by byly podle ní...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama