Březen 2015

Je to 600 let

28. března 2015 v 14:25 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Co začalo před šesti sty lety?
Je jedno výročí, mezi křesťany dost závažné. Roku 1415 jeden kněz čelil koncilu, před nímž měl obhájit některá svá prohlášení, která tehdy otřásala celou Evropou. Nemůžeme s jistotou říct, jak diskuze probíhala, ale je přinejmenším jasné, že to celé bylo komplikovanější, než si dnes většina lidí myslí. Stačí nahlédnout do některého teologicko-filosofického spisu té doby, a uvidíme, že podrobná a důsledná argumentace nebyla tehdejším lidem cizí, jak to tvrdí dnešní neučení skeptikové.
A onen kněz se neobhájil; diskuzi prohrál. Měly mu být uděleny nějaké sankce a on měl být poslán zpět do Čech. Ovšem Liška ryšavá, král český a císař Svaté říše římské, jenž mu předem slíbil bezpečnou cestu do Kostnice i z Kostnice, měl jiné plány. Pak ten dobrý kněz, co nám dal v jazyce českém háčky, zemřel na hranici.
A mezi jeho stoupenci se objevili fanatikové, kteří si jeho smrt vzali za záminku, aby začali řádit, bez ohledu na to, že to bylo v rozporu s tím, co on sám hlásal. A když povraždili, rozkradli a rozbili několik míst, byla proti nim vyslána křížová výprava. Zbytek je historie.
Stejně bylo všechno o dost jinak, než se vypráví a než je zapsáno. Tak předně: předhazuje se nebohým žákům základních škol, že Hus kritizoval církev z toho, že ,,kážou vodu, pijí víno", a to tak, že se z toho stal kolovrátek: Hus řekl: ,,Kážete vodu, pijete víno," a byl za to upálen. To je teda malér školství, protože tohle je to, co žákům v hlavách zůstane. A už si nevzpomenou, že publikoval celé knihy o problematikách tehdejší církve. Jenže z těch se vybrala ona krátká věta s vodou a vínem a vynechalo se obrovské kvantum toho ostatního - a vůbec, je sice pravda, že vlastnictví majetku a velké moci tehdejší církev z velké části pokazila, ale myslíte si snad, že to bylo jediné, o co Husovi šlo, když sám nebyl zrovna štíhlý (ano, to taky mnozí dějepisáři zamlčují)?
Dost o tom, že historie je labyrint. Ale jiná věc je to, co je dnes a jak se katolická a husitská církev k sobě mají. Nechci příliš rozebírat detaily, o kterých stejně nic nevím. Jedna věc mě na tom však dost trápí: svatí. A to se týká všech církví, které svaté neuznávají. (Mimochodem Hus byl horlivým obdivovatelem Panny Marie.) Mnozí nekatoličtí křesťané nám katolíkům vytýkají, že porušujeme přikázání ,,V jednoho Boha věřiti budeš," tím, že uctíváme svaté. Kolikrát mám chuť se jich zeptat, jestli si náhodou nemyslí, že jsme se asi pomátli. Uctívat svaté jako nějaké bohy je pěkný nesmysl. Jak to tedy je? Říká se, že v nebi jsou všichni svatí. A vždyť o to jde. Říkáme-li ,,svatý Václav, svatá Anna, svatý Konstantin, svatý Řehoř atd.," znamená to, že předpokládáme, že jsou v nebi, a modlíme-li se k nim, přemlouváme je, aby za nás tam nahoře orodovali. To je celé. Sem tam jsou někteří odpůrci uctívání svatých tak nezdvořilí, že bych jim pomalu odpověděl: ,,Je to dost arogantní, myslet si, že se dostaneš do nebe, když zpochybňuješ, že je v nebi svatý Jan Bosco."
Ale mírněji: naštěstí je mezi ostatními církvemi tolik rozumných lidí, aby tento spor mezi námi neexistoval. (Mimochodem to, že Hus obdivoval pannu Marii, mi řekl nebo potvrdil - už si nejsem jist - jeden husita.) Proč tedy zůstávají církve rozděleny? Nečekejte odpověď…
…Ale ano, má to jeden poslední důvod a není to ke cti nikoho z nás: Lenost a otálení pustit se do dialogu, postupně vyřešit nesrovnalosti (jak se o to jako jeden z prvních pokoušel už sv. Augustin v dialogu s donatisty).
Ponechávám zcela stranou onu zbytečnou výtku evangelických (dá se říct v tomto kontextu demokratických) církví, že katolická církev vnucuje lidem větu přibližného znění ,,uč se věřit, co ti církev svatá praví". Nedává mi úplně smysl, proč jim vadí, že církev má mít jakýsi patent na pravdu víry - protože nemá-li na pravdu víry patent církev a má-li být pro každého Bůh jeho osobním Bohem v jeho srdci a mysli bez vlivu a vnucování se nějaké nauky o něm, pak se najednou nacházíme v polyteismu, kdy si každý postupem času začne domýšlet vlastní božské atributy a z Boha je náhle jakýsi bůh hromu, bůh úrody, bůh vody, bůh války, bůh veselí, bůh smrti, bůh lásky, a když se podíváme do Německa, kde Bůh je prý ženského rodu, pak z Boha rovnou některý takový přespříliš neučený křesťan udělá Afroditu.
A netvrdím, že nekatolické církve mají automaticky uznat, že katolická má pravdu a naprosto se podřídit. Je jasné, že všichni budou dělat ústupky, jestli k takové debatě na úrovni koncilu dojde. Vyzývám k dialogu, já, katolík, bych chtěl jednou říct: ,,Už nejsem vyznáním katolík. Jsem vyznáním křesťan."


Závěr: Většina známějších rozporů mezi křesťanskými církvemi jsou ve skutečnosti celkem nepodstatné a lehce odstranitelné nesrovnalosti. Skutečnou hradbou mezi nimi je však neochota a lenost k dialogu, při němž by se většina velkých křesťanských církví mohla opět sjednotit.