Říjen 2014

Co, pro koho smrt?

21. října 2014 v 19:54 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Vážení čtenáři, následující článek je psán o dost upjatějším jazykem než většina mých článků, omluvte prosím tento fakt, protože co do jazykové stránky jsem byl při psaní ovlivněn jedním Ciceronovým spisem, jejž teď čtu (ačkoliv obsah pojednává o něčem jiném).

Jaká je smrt?
Existují dva základní pohledy na smrt. Jeden, říkejme mu ateistický (je-li ateistou ten, kdo nevěří na nesmrtelnost duše popř. alespoň na existenci posmrtné spravedlnosti ať už v podobě Nebe a Pekla či nějaké jiné). Druhý, říkejme mu teistický (je-li teistou člověk věřící v posmrtnou spravedlnost pro lidskou duši, ať už v tom figuruje či nefiguruje nějaký bůh - theo, odtud výraz ,,teismus" - ,,zbožnost" i ,,ateismus" - ,,bezbožnost").
1a) Ateistický: Smrt je v zásadě něco negativního, poněvadž jde o ukončení existence bez naděje na nápravu, zadostiučinění i jakékoliv další pokračování vnímání a vůbec jakéhokoliv bytí. Pokud jde o ateistický pohled s vírou v existenci nesmrtelné či alespoň dlouhověké duše, ale bez víry v posmrtnou spravedlnost, v zásadě se tím nic nemění, pouze subjekt vnímá (a snad i koná) dál (zdá se, že je možné být názorově někde mezi teismem a ateismem, z čehož vyplývají i kombinované pohledy na smrt).
1b) Teistický: Smrt je v zásadě něco pozitivního, poněvadž jde o ukončení nestálé existence a nespravedlnosti. Duši se dostává zadostiučinění a případně poučení o skutečné podobě dobra a zla i dalších věcí; můžeme i říci, že jde o konečné nahlédnutí pravdy.
2a) Ateistický: Když zemře dobrý člověk, znamená to, že svět o něj přišel a je zde velký důvod ke smutku (není to však tak docela pravda, jak se za chvíli ukáže). Když zemře zlý člověk, znamená to, že svět se ho zbavil jako obtížného břemene, a je zde velký důvod k radosti.
2b) Teistický: Když zemře dobrý člověk, znamená to sice, že svět přišel o někoho, kdo na něm mohl ještě nějaké dobro vykonat, ale zároveň to znamená, že zesnulý konečně získal zaslouženou odměnu, odpočinek a spravedlnost - a patrně i blažený život věčný - je zde tedy spíše důvod k radosti, ačkoliv pro svět to znamená cennou ztrátu, takže smutek je v tomto případě do jisté míry sobectvím (s dávkou nadsázky). Když však zemře zlý člověk, je pravděpodobné, že byla zesnulému odepřena další šance na nápravu (ze špatného na dobrého člověka) a že je jeho duše navždy (či na dlouho) ztracena. A jelikož je úlohou (dobrého) člověka zde na světě činit dobro a napravovat duši (svou i cizí) - a nikoliv činit ze světa místo pohodlné a příjemné pro dobré lidi odstraňováním těch špatných (to je až druhotný cíl a ,,vedlejší efekt" napravování zlých lidí) - znamená to velký neúspěch a důvod ke smutku.
3a) Ateistický: Není-li ani po smrti (tedy nikdy) možné dosíci spravedlnosti, neexistuje důvod, proč by měl člověk dbát na cokoliv jiného než na svůj osobní prospěch, případně na prospěch svých milovaných (který je však skrze jeho lásku i jeho citovým prospěchem). A co je ještě závažnější, nevěří-li se vůbec v nesmrtelnost lidské duše, člověk se neliší od zvířat ničím než trochu větší vyspělostí, a je vhodné člověka nazvat zvířetem, které je pouze momentálně nejúspěšnějším predátorem. A je-li to tak, je silně pokrytecké, aby pro člověka a pro zvíře platila o tolik odlišná práva. A je-li to tak, není důvod, aby člověk měl právo na život víc než jiní přemnožení živočichové. Tato práva zůstávají ve světě, kde není víra v nesmrtelnost duše, pouze z pokrytectví a zbabělosti jednotlivých členů společnosti, kteří se obávají, že by mohl přijít někdo silnější než oni a beztrestně je zabít. A je-li to tak, není důvod, aby člověk, který má tento pohled na duši, (není zbabělcem a má někoho za stále překážejícího v jeho životním pohodlí,) nešel nikoho bez výčitek svědomí zabít.
3b) Teistický: Ačkoliv smrt není vlastní tragédií, je špatné někoho zabít i ve jménu veřejného blaha (či dokonce zvláště ve jménu veřejného blaha), protože se tím staví naroveň vševědoucí prozřetelnosti, když tak ukončuje možnost své oběti na nápravu (ať už byl sebehorší či sebelepší - protože nikdo není zcela dobrý a každý se může polepšit).

4) Závěrem: Ve skutečnosti se domnívám, že ateisté (i ti skuteční - protože o minimální míru ateismu požadovanou pro bytí ateistou jsou a i budou stále dohady) ponechávají zákon o životě zákonem o životě na základě toho, že někde hluboko uvnitř tuší, že mají duši (ať si to třeba nikdy nepřiznají) a není jedno, jestli někoho zabijí, anebo zkrátka zůstávají ze zvyku v nutně lepším systému, už předvytvořeném jejich věřícími předky. Fakt, že by bylo ateisticky logické, kdyby lidský život naprosto ztratil hodnotu, je jakýsi extrém, k němuž by došel pouze člověk s jakousi absolutní měrou ateismu (že by byl extrémním materialistou) a neměl by na světě nikoho, koho by se snažil před takovým zvráceným systémem pohrdání životem ochránit. A koneckonců, připouštím, že tohle možná bude motiv některých masových vrahů.

(Nashle zase příště - zdá se, že se mé tempo nyní ustáluje na jednom článku za necelé dva týdny, snad to dodržím i nadále.)

Vynechejte vášně

11. října 2014 v 13:13 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Proč nedůvěřuji vášním?
Je to zvláštní, jak většina lidí spojuje slovo vášeň s něčím dobrým. Jenže co dobrého kdy vášně na tento svět přinesly? Že může být někdo vášnivě zamilován a že to je správně? Ale kdeže. Jestliže někdo zakládá vztah na vášni, pak ho čeká dřív nebo později zklamání, protože všechny vášně časem ztrácejí na síle, a pokud nemá jiné pouto, jemuž přikládá nejméně stejnou hodnotu jako vášni, je vztah předem odsouzen k zániku. A jiná pozitiva vášní? Jiné výhody? Že spojuje lidi? Zase špatně. Vyčleňuje ze společnosti skupiny lidí, které sice drží pohromadě, ale nikoliv s ostatními celky. Když se sejdou vášniví posluchači na koncertě, mají z toho nepochybně báječný zážitek, ovšem všechno to jsou pocity a kromě nějaké sounáležitosti je to i dost silný pocit výjimečnosti. Kdyby na tom koncertě byli všichni lidé z celého světa, kdyby všichni poslouchali úplně stejnou hudbu, nemohli by je hráči nijak strhnout, nebylo by možné vytvořit pohyb někam, od někoho či k někomu. Na mnohých koncertech populárních kapel jsme svědky toho, jak jsou často frontmani schopni doslova ovládat dav pod sebou a dokonce ho donutit dělat, co sami chtějí. Posluchači, kteří byli přítomni na nějakém koncertě Queen, uvedli, že vůbec neměli pocit, že jsou v poslední řadě, nýbrž že jsou v klubu s několika přáteli a Freddiem Mercurym, který jim z blízka říká nějaký sprostý vtip; další řekli, že měl obecenstvo dokonale v moci a mohl s ním dělat, co se mu zachtělo. Můžeme tedy mluvit o štěstí, že ,,pouze" přinesl na svět ještě více dekadence a zhýralého života a nerozhodl se dát na nějakou dráhu politického zločinu. Člověk s jeho schopnostmi mohl s trochou nebezpečných názorů být velice snadno druhým Hitlerem.
A je zajímavé a rozhodně pozoruhodné, že nejvíce ze všech sebou nechávají na koncertech (a nemluvme jen o hudbě, ale i třeba o sportovních utkáních ve fotbale apod.) manipulovat právě lidé, kteří se snaží čemusi vzepřít, anarchisté a ,,rebelové" (kdo četl můj článek o rebelství, rozumí těm uvozovkám). Chtějí se odpoutat od nějakých vlivů společnosti a nenechat se čímkoliv a kýmkoliv ovládat, ale navzdory tomu přijdou na koncert a nechají se strhnout negativními pocity předávanými v hudbě (nebo v něčem jiném) - doslova se z nich stávají roboti poslouchající emotivní příkazy, přestanou sami přemýšlet a nechají za sebe přemýšlet náhodné vlivy okolí.

Je to jeden z důvodů, proč se vyhýbám situacím, kde jsem článkem davu, a proč téměř ze zásady neposlouchám hudbu, která je příliš emotivní a která má člověka strhnout.

Jakou máme naději?

2. října 2014 v 22:02 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Jakou máme naději?
Tento článek mi už nějakou dobu dělá tak trochu starosti. Naplánoval jsem si ho už dávno, mluvil jsem o tomto tématu mnohokrát, mám k němu co říci neustále, přesto jsem ho začal psát několikrát a zatím ho ani jednou nedopsal (a co teď?).
Čím to je? Snad tím, že to téma je až sprostě jednoduché. Snad tím že ho (kdoví proč) dokážu světlit jen v diskuzi. Snad něčím jiným. Snad vším tím dohromady.
Jednoduché rozhodně je. Celé se totiž dá shrnout do krátké věty: Naděje je všude a vždy. Co se za tím skrývá je vcelku snadno pochopitelné, avšak už hůře přijatelné v celém rozsahu. Můžeme si totiž vzpomenout na statisíce příkladů z historie i vlastního života, které potvrzují, jak až nesmyslně bylo něco zachráněno, ale naproti tomu každý zná i příklady, které připomínají, že něco bývá ztraceno, ačkoliv to původně vypadá jako celkem zabezpečené. Neznamenalo by to, že tedy naděje je v některých, náhodně vybraných případech velmi mocná, až nesmrtelná, a jindy ,,zemře na nicotné a směšné nachlazení"? Není tomu tak. Je-li totiž něco ztraceno, může to být opět nalezeno. Zemře-li někdo? K tomu je třeba pochopit, že je marnivé mluvit o naději na něco, co chceme či můžeme ve svém životě uchopit. Je naděje na Dobro; o jakékoliv jiné je nesmyslné mluvit, protože není-li něco dobro, pak je to buď ,,nic" a nebo zlo a znamená to, že by tato naděje byla jen převlečenou beznadějí - proč mluvit o naději na zlo? Takže když někdo zemře, naděje (dobra) proň zůstává i přesto nesmrtelnou.
Ve svém životě občas narážím na situace, které vypadají jako ztracené a beznadějné. Co dělám? Když mám možnost, snažím se je změnit, byť kolikrát (dlouho) bez výsledku (zdánlivě?). Ale to není konec. Snažím se situaci změnit, pravidelně do ní zasahuji, i když zůstává naprosto neměnná, a čekám. To bývá to jediné, co nakonec člověk skutečně zmůže: čekat.
Jinak tomu nebylo ani v historii, když jistý Říman Augustinus Aurelius neposlechl svou matku křesťanku, vstoupil do jakési sekty a jako řečník samotného císaře podporoval pronásledování křesťanů, tedy nepřímo i své vlastní matky a ženy, s níž měl dítě (což byla jiná žena než jeho matka, samozřejmě, ježkovy zraky!). A matka ho často a pravidelně přemlouvala, aby nechal rozmařilého života, jejž vedl, a pronásledování těch, kteří chtěli pomoci jeho duši. Bez výsledku. Dokonce se díval na jejich vraždění a konfiskování jejich majetků. Zlý člověk, vynesl by nejeden unáhlený soud. Avšak tento člověk se obrátil a své hříchy vykoupil tak dobře, že ho dnes známe pod jménem svatý Augustin. Jaká je tedy naděje k dobru, když i duše hýřícího, smilníka a vraha mohla být zachráněna? Odpověď je nasnadě.


Závěr: Naděje (která vždy směřuje k dobru - a ne nutně k něčemu příjemnému, což je mnohdy naopak něco ve výsledku zlého) je vždy a všude, bez výjimek, ačkoliv není možné zjistit, zda může zůstat nenaplněna.

(tak zase příště, což bude - doufám - do dvou týdnů)