Akordová úchylka a žaludek naruby

12. srpna 2014 v 16:38 | D. V. Spudil |  Bokem
Článek k tématu týdne ,,Oblíbená píseň".

Beru hudbu dost vážně. Zpívám ve dvou sborech, skládám písně (http://bandzone.cz/_78410) a nedávno jsem založil kapelu. Ale abych odpověděl na otázku ,,Co je má oblíbená píseň" jednoznačně a jedním titulem, to ne; jedině že bych mluvil o nějakých písních, které jsem měl oblíbené v minulosti, či které mě ovlivnily.
Byl jsem jako většina posluchačstva, poslouchal jsem popové cajdáky o čtyřech akordech, jež umělcům obvykle vystačí na celé album, a to i přes to, že jsem si uvědomoval, že je to nekvalitní hudba. Ani nevím, kde se to ve mně zlomilo, ale jednou jsem si řekl, že už to stačilo a že už budu konečně poslouchat důmyslnou, komplikovanou a kvalitní hudbu. Myslím, že zásadním mezníkem byla píseň od Dana Bárty Moje vina, kvůli které jsem ho začal poslouchat a postupně se prokousával k harmonicky složité hudbě.
Nejzásadnějším odlišením mne od ostatních posluchačů je ale rozhodně Alois Hába. Jeho mikrotonální (i ty jeho ostatní) skladby, z nichž se většině jiných lidí dělá špatně, mi dělají nevýslovnou radost. Radost z toho, že hudba má skutečně neomezené možnosti, že hudba může být krásná i někde za mezí toho, co lidské ucho zvládne poslouchat, že hudba může být dlátem, které opracovává a zušlechťuje duši. Pokud jde o Aloise Hábu, nejvíce jsem se nejspíš vracel k jeho třetímu nonetu v klasickém půltónovém ladění a ve čtvrttónovém ke klavírním skladbám.
Ale u ničeho vyloženě nezůstávám. Chci do sebe dostat co nevíce hudby a toho se nikdy nedosáhne posloucháním jediného umělce, byť by byl sebelepší (o pověstných věrných fanynkách popových kapel snad radši ani nemluvit), takže se snažím posouvat dál, byť Hábu považuji za vrchol lidského hudebního snažení (po harmonické komplikovanosti, ale nebuďme tak striktní). A vedle vážné hudby se často vracím k populárnějším věcem, nejvíce k jazzu a folku (snad ani nemá cenu jmenovat všechny ty saimony a garfunkely, spirituály kvintety, louise armstrongy, franky sinatry a další).
Co mi ale stále zůstává doménou je fakt, že hrozně dbám na množství a různorodosti akordů. Kluci z kapely se mi nedávno smáli, že některé akordy, které do svých skladeb píšu, při značkovém zápisu vypadají spíše jako matematické operace, zlomky, sčítání a odčítání, ale mě to stejně nezlomí, i když vím, že taková skladba nezazní v žádné aréně pro sto tisíc diváků; to stejně není nic pro mě, nemám rád hudbu, která má hýbat davy, která má zasáhnout a zdvihat jen vášně bezmyšlenkových mas, to není hudba, která by člověka stavěla na vrchol hierarchie světa, to je hudba, která z člověka dělá člena společenstva, který zalézá do úlu či mraveniště. To já chci od hudby víc. Proč se spokojit se čtyřmi akordy na celé album, když máme nekonečné možnosti? Proč?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lillen A. Blake Lillen A. Blake | Web | 14. srpna 2014 v 15:48 | Reagovat

Teď poslouchám jednu z tvých písniček. Jestli to zpíváš ty, máš krásný a něžný hlas, líbí se mi :-)

Matematické operace :-D To mě pobavilo.

Já asi poslouchám i ty popové cajdáky, ale i další věci - má-li to obstojnou melodii a slušný text, nevadí mi to.

2 D. V. Spudil D. V. Spudil | 14. srpna 2014 v 21:07 | Reagovat

[1]: :D díky, ano, to zpívám já, ale vyluzuji i horši zvuky než to, co se odvážím vložit na stránku, na niž v okolí radši příliš neupozorňuju :D
ano, já vím jak to máš s hudbou, stačí mi k tomu názvy kapel a písní, o nichž mluvíš :D ale neber to zle, ty ještě posloucháš lepší průměr (na dnešní dobu) :D a do jisté míry (ale ne příliš velké) je to subjektivní :-)
nojo, ale to se týká písně, kterou jsem zatím nikam nenahrál a sám ji asi nahrávat nebudu, leda až s kapelou :-)

3 Lillen A. Blake Lillen A. Blake | Web | 15. srpna 2014 v 12:57 | Reagovat

[2]: Dík, jsem ráda za ten lepší průměr :-D

Tak je pravda, že narozdíl od svých spolužáků a známých nesnáším techno, tuc-tuc diskohity a podobné věci :D

4 Nikola Nikola | 15. srpna 2014 v 17:51 | Reagovat

Zajímavý článek :-).
Taky jsem poslouchala a souhlasím - hezký hlas.
Téma týdne je tentokrát "fajn". Mám hudbu ráda - už odmalička - tedy podle toho, co říkají rodiče, když se mnou jeli na rehabilitace, nebo k lékaři, první, co bylo, když mě posadili do auta, bylo, aby taťka pustil rádio (,,Pust hadio." :D). Říkala jsem prý.
Mám ráda AC/DC (taťka nám je hodně pouštěl) nebo Radiohead či Kasabian - to bych mohla poslouchat pořád.

5 S S | Web | 15. srpna 2014 v 18:33 | Reagovat

Tie pesničky tvoje (vaše) si vypočujem neskôr, a inak som rada že aspoň niekto napísal normálny článok na inak podla mna úplne zlú a odveci tému týždňa.

6 D. V. Spudil D. V. Spudil | 16. srpna 2014 v 20:03 | Reagovat

[3]: no, to mi povídej :D

[4]: hudba léčí, říká se... ale navzdory tomu, co tvrdil Elvis Presley, může hudba i ublížit a ničit :-o na AC/DC mám celkem pěkné vzpomínky z kamarádských sešlostí ve školní posilovně na střední :D

[5]: Děkuju :-) i když nevím, co je na tom tématu týdne špatné... a jiné články jsem nečetl, tak nevím, jestli ten můj je proti nim normální :D každopádně dík :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama