Červenec 2014

O zlých pravdách

25. července 2014 v 14:17 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Lze pravdu považovat za zlou? Existují zlé pravdy?
Aby pravda mohla být někdy zlá, musí existovat nějaká, která člověka donutí udělat něco zlého. Člověk by se musel dozvědět něco, co je pravda, a to by ho donutilo udělat špatnost.
Taková příkladová zlá pravda je třeba: "Krátce po užití drogy se člověk cítí dobře." Nojo! Ale už možná začínáte tušit, kde je v tom zakopaný pes. K výroku "Krátce po užití drogy se člověk cítí dobře," neoddělitelně patří i výrok: "Drogy jsou škodlivé a déle po užití drogy se člověk cítí špatně," protože jestliže je pravda to, co dává člověku vědomí o jsoucím, že jest, a o nejsoucím, že není, pak je třeba, aby každá pravda, která je vyslovena, byla celá a vyjadřovala se k úplné skutečnosti.
V tom už chybí jen malý krůček k pochopení, že výrok "Krátce po užití drogy se člověk cítí dobře," je vlastně lež, protože dává člověku mylné vědomí o tom, že droga je něco v celistvém rozsahu dobrého.
Podobně je tomu s takzvanou pravdou "Když vykradeš banku, zbohatneš," a s mnoha dalšími výroky, kterých je dnes svět přímo přeplněný, a které nejsou tak nápadné a lidé jim proto věří. V dnešní době je přeinformovanost skutečným problémem, protože se běžný člověk nemá kdy zamyslet nad tím, jestli je to pravda, nebo zlá pravda - lež. Lze v tomto případě dlouho diskutovat o dnešní až absurdní erotizaci prakticky čehokoliv, ale o tom jindy, nebo ideálně nikdy.
Zajímavé je, že by se vlastně dalo říci, že existují i tzv. hodné lži. Jestliže existují lži, co vypadají jako pravdy, a já je nazývám zlými pravdami, dá se předpokládat, že jsou i pravdy, které vypadají jako lži, a lze jim z legrace říkat hodné lži. Jako dobrý příklad může sloužit věta "Dnes večer jsem byl v lese a sežral mě tam vlkodlak." Celkem často takových hodných lží užívám v přátelském neformálním hovoru anebo naopak v silně formálním hovoru, totiž v případě, že říci nahlas pravdu, o níž se všeobecně ví, by bylo nezdvořilé. Takhle jsem ještě na střední škole (nebo možná dokonce na ZŠ) měl pod lavicí schované nějaké brambůrky a učitelka se mě zeptala, co to tam mám. Přirozeně jsem řekl, že nic a očividně jsem polkl sousto; byl jsem právem obviněn ze lži, jestliže bylo jasné, co je pravda, a jestliže pravda je to, co nám dává vědění o tom, co je, že to skutečně je? Uznávám, že je to malicherné, ale přesto jsem si dlouhou dobu lámal hlavu s tím, jestli jsem skutečně lhal, nebo říkal jaksi kosmeticky upravenou pravdu.
Kromě toho jsou mi však hodné lži v životě celkem dobrou pomůckou při legraci. A zlé pravdy jsou toho pravým opakem, protože se až příliš často stává, že nikdo nepozná, že zlá pravda je vlastně lež.

Tak mě napadá ještě jeden výtečný příklad takové zlé pravdy. Charles Darwin, otec evoluční teorie, prý zanevřel na Boha, když jeho dcera zemřela. Co bylo důvodem toho, že přestal chodit do kostela, přestože v Boha dál věřil? (A jestliže v Boha dál věřil, vyplývá z toho, že přestat se s ním stýkat bylo v jeho postavení něco zlého.) Byla to taková zlá pravda. Jeho dcera zemřela. Ovšem kde je ta lež na tomto výroku, která geniálního vědce ošálila a přiměla k něčemu zlému? Není pochyb o tom, že pro rodiče je smrt dítěte něčím dost nepříjemným, a proto v sobě Darwin neměl dost síly, aby prohlédl lež, která mu v tu chvíli říkala, že smrt jeho dcera je nějakým zlem a něčím, co je pro jeho dceru špatného. Smrt je nepochybně smutná událost, ale z křesťanského pohledu není ničím zlá; a to je ten omyl, který z výroku: ,,Pane Darwine, vaše dcera zemřela," udělal polopravdu, zlou pravdu, lež.

Vzpomínáš na říjen

21. července 2014 v 16:53 | D. V. Spudil |  Divně psaná próza
básnické líčení o výletu na podzim 2012, dopsané v zimě 2013

Vzpomínáš na říjen?
(báseň zařazena do volné sbírky Dopisy E)

Vzpomínáš na říjen?
Ten konec října
kdy nebe bylo jak brada starce
i v poledne se smrákalo
a slunce se jen tu a tam kalně linulo.

Vzpomínáš na říjen?
Ta půle jeseně
kdy nebe zšedlo jak vous Karla Marxe.

Kéž bys tam s námi tehdy byla
a všechnu tu krásu viděla…

Šli jsme spát.
V chladu kamenných oblouků přáli si dobré noci
a několik hodin sny své v útulném spřádali.

Kéž bys to s námi zhlédla
když procitli jsme do prvního
zasněženého jitra.
Vidělas někdy první sníh na horách?
To je jedna z těch věcí
jež bychom měli
Měli
zažít.

Kéž bys tam s námi tehdy byla
a spatřila…

Vyšli jsme ven před faru
kde jsme spali
a jabloň rostoucí poblíž
doposavad neočesaná
(byl přece teprv říjen, vzpomínáš?)
nesla na každém červeném jablíčku
čepičku sněhu.
Ta jablka vypadala
jako by patřila velkému milovníkovi cukru
nebo jako malé hlavičky zimních trpaslíčků či šotků.

Kéž bys tam s námi byla.
Usmál bych se na Tebe
a cituje Karla Plíhala řekl bych:
,,Napadl sníh
tahle bílá Ti sluší."

Vzpomínáš na říjen?
Vyprávěl jsem Ti o tom již.
Když tam jednou přijedeš, tak uvidíš ty hory
mocně a velkolepě se Ti vstříc tyčící
jak se i nám zdvíhaly v ústrety
co jsme je zdolávali
mocné a přece mírné kopce
míjejíce jehličnanové háje
pod čerstvou bílou peřinou.

A na zřeteli bylo
(ač nahoře silná chumelenice
slepila v mnohé chvíli zrak)
že příroda samotnou sebe překvapila
a zmrazila se téměř v běhu, v letu, v chvatu.
Tak jsme procházeli tím bílým ledovým lapidáriem
a prohlíželi si třpytivé sochy smrků stříbrných
ztepilých a borůvek (chutnalas někdy
zmrzlou borůvku?)
a svět se na hony
halil do clony chlupatého studeného mžení.

Kročeji svými jsme zvolna, povlovně, dláždili cestu
jež lemována byla
po levici
po pravici
hlubokým příkopem
(na jedné míli ji jakoby zkusmo objalo údolí)
a v příkopech těch obou
podzimní voděnka liknavě sáknoucí kamsi
nesla těsně pod hladinou
bleďounce zelenavý tepich
setkaný z nebeských pírek
sametový, že by jej člověk hýčkal
leskl se, vznášel pod hladinou;
tak se cesta zdála býti mostem
ve velikém mělkém oceánu
mokřadlovém moři.

Nějakou chvíli poblíž skákala a bublala
z balvanu na balvan klokotavá říčka
tu a tam vytvářejíc průzračné tůňky
někde v nich nesouc ten stejný koberec co v kalužích
jenž kryl jako svatební závoj kterési
krásy jejich
však to jen na okamžik
pak už říčka opět hopsala po kamení
a zvolna se snášela do údolí
jež jsme prve zanechali za sebou.
Vzpomínáš na říjen?
Vyprávěl jsem Ti o tom již
a přece bych rád znovu
a tentokrát nic nevynechal
jako když jsme došli na pláně
a vzhlédnuvši zahlédli horu bez vrcholku
to mračna jej odsekla
oblaka uťala špičku kopce
jenž svou ostrostí slul
mraky sťaly tu horu
a my přes svist větru neslyšeli
jak hlava popravené duní o úbočí.

A stále to nebylo všecko.
Ač řezavý mráz třásl našimi údy
my činili dál
pouť svou báječnou
tou krajinou, jejíhož konce by nedobral se.
Tak se vůkol plížila příroda na zad, za nás
něžná svou tklivostí
dechberoucí
snoucí svým žalem.

Vzpomínáš na říjen?
Již dobře nevím
co všecko jsem Ti řekl o něm.

Kéž bys tam s námi tehdy byla…
Má krátká paměť vypustila některé
vznešené okamžiky
a já sláti veškeré Tobě nemohu
nemohu a je mi líto, že bych plakal
ježto Tě o ně ochudím.

Vím pouze matně
že jsme vystoupali nad zem
a jako ptáci skrz mraky hleděli jsme svrchu
na maličká jezírka v zmrzlých travách vyhloubená
a vše krom temně šedých hlubin těch
bylo ve svátečním;
ta mokřadla se jen pomaleji do bílé oblékala
vrstvičku po vrstvičce
tak natíral led nejprve
jako blanka tuhnoucí mastnoty na nedělním obědě.
A kdyby nás Chlad svým stříbrným bičem
nehnal do závětří
jistě bychom tam déle
jak v cele krásou tou zchváceni stáli
posečkali na oné věži z klád postavené.
A už nemnoho jímavých věcí zhlédli jsme do večera.

I přišla noc
potom jitro
v horách den třetí.

Velikolepý Boží dům
v němž kněz sloužil skrovnou mši
spíše zamlčím;
tuším, že už ztrácíš trpělivost
a je Ti z mého líčení dlouhá chvíle;
ještě mě nech dopovědět odpoledne a večer.

Žasnul jsem nad těmi
bleskovými proměnami světa
když slunce tak ostře zářilo
až okrájelo sníh se strání
a tání jako vesenské se zdálo.

Tam, na cestě, propluli jsme listnatý les
jenž hlavami svými zdržel pády bílých nebeských dětí
a pyšnil se zemí zlatem kovanou
jako by se strojila Tvými vlasy
a kmeny toho lesa hladce a tence zdvíhaly se
do dechberoucí výše
jako paže a lýtka krásných slečen
v hloučku o štíhlé linii.

Kéž bys tam s námi tehdy byla
a spatřila západ hořící
všemi barvami duhy malovaný
když sestupovali jsme do nížin.

Kéž bys tam s námi tehdy byla…

Myslím, že jsem rád, žes tam nebyla;
nemohl bych Ti vyprávět
jaké klenoty českých hor jsem zhlédl.

Ale příště to nezmeškej.

Proč je špatné brát drogy?

18. července 2014 v 13:15 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Proč je špatné brát drogy?
Jistě, uvědomuju si, že je to tolikrát probrané téma, že už je skoro zdraví škodlivé další takové řeči číst; jenže aby se mohlo tvrdit, že už je zbytečné o tom víc mluvit, bylo by třeba, aby ten problém byl skutečně vyřešen. A on není. Zdá se, že je to dokonce horší než kdy dřív, protože velká část těch, co mohou na ochranu před tímhle neduhem něco prohlásit, si řekli, že už to přeci řečeno bylo, a mlčí; dokonce se už nevěnuje nijak zvláštní pozornost protidrogovým prevencím na školách (zdá se mi).
Největší problém je v tom, že pomalu dospívají nové děti, které všechna ta pro nás zprofanovaná varování neslyšely, a které tedy neznají nebezpečí, jež jim hrozí. Proto je potřeba omílat pořád dokola všechny naše poznatky o negativních účincích drog, přestože nám to už může lézt na nervy - avšak kdo jiný to těm dětem řekne, než my starší a rozumnější? Kdo jiný, než ten, co před drogami varoval už dávno a má s onou prevencí nejvíc zkušeností?
Toliko k důvodům, proč zase vytahuju tuhle omšelou didaktiku; chci se však alespoň pokusit na tom nalézt nějaký nový pohled, který by spíš pomohl nám rozumnějším, abychom se u toho neunudili věčnou jednolitostí, než by byl nějakým zázračným argumentem, co ty méně rozumné přesvědčí rychle a bezpečně.
Rozhodně, chcete-li brát drogy, musíte si uvědomit, že se tímto okamžikem stáváte nesvobodnými, mnohem nesvobodnějšími, než jste byli do té doby, kdy vám ostatní zkrátka zakázali drogy brát. Proč že to? Kromě toho, že se dříve či později dostaví závislost, která vás bude nutit dělat cokoliv, abyste tu drogu sehnali, to má ještě jiný význam: Řekněte mi, máte rádi svou svobodu? Vadí vám, když vám někdo rozkazuje, co dělat? Vadí vám jistě o to víc, když vás někdo vyloženě nutí něco dělat, na něco myslet, že? A teď si představte, že byste přišli za nějakým čarodějem, kterému byste sami dovolili, aby na nějakou chvíli zcela ovládl vaše tělo, vaše myšlení a všechny vaše smysly - jako byste se na chvíli stali robotem, jemuž by někdo programoval všecko, co udělá. A teď si jen odmyslete, že by to nebyl čaroděj, nýbrž třeba nějaká tekutina, plyn, nebo tableta. Dochází?
Máte rádi přírodu? Chodíte lesem a je vám líto, jak s ní dnešní člověk zachází? Jestliže i přes to chcete brát drogy, uvidíte, že ve svých názorech máte rozpory. Mohu vzít za příklad třeba houbičky nebo jiné halucinogeny, na nichž je to vidět nejlépe, ale platí to i pro jiné drogy, ačkoliv jiným způsobem. Vezměte si takové prase. Jde si po louce, a co nevidí: nějaké houby. Že by si na nich smlslo? Mňam! Jo, jenže těm houbám se to právě teď nehodí; byly by radši, kdyby je žádné prase nepolykalo, protože se pak nemůžou rozmnožit. Co udělá houba, když nechce být snědena? No přece vytvoří si jed! Ale naše prase je hloupé a stejně tu houbu sežere. Přiotráví se (což se u nás chápe, jako ,,dostane se do vlivu drogy") a má omámené smysly, takže když přijde vlkodlak nebo jiná obluda, nemá problém ho ulovit. Co z toho vyplývá? Že greenpiesáci, kteří jedí houbičky, kouří marihuanu atp., by se měli zamyslet, jestli náhodou nejednají proti přírodě stejně jako ti, proti kterým tak brojí.
Pro věřícího člověka to platí podobně jako u ochranáře přírody, ať už jde o jakékoliv náboženství. Bůh či bozi stvořil(i) některé rostliny, aby je člověk užíval, jiné, aby je nemohl užívat, protože jsou v přírodě k užitku jinému (popř. k užitku člověku jinému než k ,,vnitřnímu použití"), a kdo těchto rostlin zneužívá k svému povrchnímu a falešnému potěšení, rouhá se řádu stvoření. A potom náboženství, které vyžaduje užívání drogy, je zaručeně zbloudilé a ďábelské, protože žádný dobrý bůh by nechtěl, aby se lidi takto ničili. Takové kulty je třeba vymýtit. Jestliže se domnívají, že droga je něco, co je má spojit s nadpřirozenem, pak se pletou. Proč by jakýkoliv bůh chtěl, aby byl lidský duch ovládán nějakou hmotou? Proč by je nestvořil, aby se s ním mohli spojit bez té látky? Žádný takový dobrý důvod neexistuje a znovu tedy tvrdím, že každé takové náboženství je jednoznačně ŠPATNÉ.
Ještě by se hodilo na okraj dodat, co s těmi lidmi, kteří řeknou, že drogy prostě patří k jejich životnímu stylu a k nim samotným.

Drogy jsou tzv. neurotransmittery, což znamená, že uměle vytvářejí spojení nervů, díky čemuž cítíte, vidíte, slyšíte atd. věci, které nejsou skutečné, protože ten impuls nepřišel běžnou cestou. To může mít za následek a mívá za následek to, že vás napadají myšlenky, které vás běžně nenapadají (jen tak mimochodem můžu říci, že jsou to často myšlenky na sebevraždu). Mohou to být dokonce myšlenky, které byste bez vlivu té drogy sami považovali za nesprávné; mohou to být dokonce myšlenky, které by jinak naprosto odporovaly vašemu přesvědčení; co to znamená? Drogy vás změní, udělají z vás jiného a jinak přemýšlejícího člověka. Čistě teoreticky, což je vážně legrační, se může stát, že na vás bude některá droga účinkovat takovým způsobem a bude propojovat takové způsoby nervových a myšlenkových pochodů, že se stanete přesvědčeným bojovníkem proti drogám - je to sice nepravděpodobné, ale vyloučit to zcela nelze a navíc to pěkně poukazuje, jak vás drogy změní.

(Nashle příště, kdy se dočtete něco o tom, co jsou to zlé pravdy. Na přespříště připravuji shrnutí prvních článků, co z nich vyplývá atp.)

Proč mě štvou kuřáci?

11. července 2014 v 12:49 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Kolik zločinců běhá po svobodě?
Pravda, tenhle titulek je dost zavádějící, vzhledem k tomu, že budu psát o cigaretách, ale nakonec uvidíte, že není naprosto scestný; a že volně (hodně volně) navazuji na článek o tom, že žijeme ve státě, jenž je jednou obrovskou zločineckou korporací, už možná tušíte.
Někteří přátelé mi vyčítají, že jsem tolik zaujatý vůči marihuaně, když cigarety jsou mnohem horší nebo přinejmenším stejně hrozné (i když to je sporné, ale o tom později); ti zřejmě netuší, jak moc jsem proti cigaretám.
Má se to tak. V zákoně je psáno, že každé úmyslné či vědomé ublížení na zdraví je zločin a je nutno jej po právu trestat. No páni! Já se divím, jejich drzosti, že si to tam sami napíšou, a nic podle toho nedělají. Vlastně je to podobné jako za komunismu - ty zákony tu byli, ale vláda si dělala, co chtěla. Asi to není ještě úplně zřetelné, proč jsem tohle řekl; je to jednoduché: je obrovským množstvím studií prokázáno, že pasivní kouření (dobrovolné či nedobrovolné vyskytování se v blízkosti někoho, kdo kouří) způsobuje různé dýchací potíže, astmata, startuje různé alergie, oslabuje imunitu a v neposlední řadě zabíjí (není vůbec těžké na internetu najít články o tom, že na světě ročně zemře na pasivní kouření 600 tisíc lidí a z toho je třetina děti do pěti let), což je v dnešní době v méně konkrétní podobě natolik rozšířená informace, že je spíš těžké nalézt někoho, kdo by to nevěděl. Co z toho vyplývá? Každý nebo téměř každý kuřák si uvědomuje, že každou svou zapálenou cigaretou ubližuje nejen sobě, ale i lidem ve svém okolí. Je mi záhadou, jak něco takového může být přehlíženo. Vždyť je v zákoně jasně napsáno, že je to zločin! Ne, kvůli tomu se nemusí psát žádný nový zákon, prostě to tam je a každý to dobře ví. Teoreticky vzato, kdyby každý člověk kouřil, mohl by na ulici jakýkoliv policista naprosto kohokoliv zatknout a zavřít do vězení. A co je horší, je (nadbytečně) v zákoně připsáno, že se nesmí kouřit např. na zastávkách a podobných veřejných místech, kde se i nekuřáci musejí zdržovat a nemohou se jim vyhnout - proč se tedy kuřáci nejvíce srocují před vchody do nádražních hal, škol, úřadů a dalších podobných budov, když tudy musí projít každý, kdo do té budovy potřebuje? Co má dělat člověk s dýchacími potížemi? Nemá na výběr, ať se třeba zadusí, ale tím otráveným vzduchem projde!

Jak tenhle problém vyřešit? Je těžké polovinu národa nacpat do věznic, které jsou beztak plné. Slyšel jsem jednou moc chytrou věc o nějaké arabské monarchii, v níž byla vyhrazena speciální místa, kde se smí kouřit - jistě, ať se ti kuřáci ukouří sami mezi sebou, avšak ostatní lidi ať jsou z toho vynecháni. A pro stejné řešení není nutné měnit v zákoně ani čárku - stačí vyhradit ta správná místa, kde by se smělo kouřit.

(Nashledanou příště u článku o tom, proč je špatné brát drogy, pojatého trochu jinak, aby to omílané téma nebylo nervyderoucí. Na přespříště jsem právě dopsal článek o zlých pravdách.)

Smůla, že příklady táhnou

5. července 2014 v 13:41 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Původně měl tento článek přijít až později, ale celkem se to hodí do tématu týdne, a jelikož tuto otázku považuji za dost důležitou, hodí se to takto lépe zveřejnit.

Proč je největším neštěstím světa, že příklady táhnou?
Tak jsem rozvažoval, proč je svět rok od roku zkaženější a zkaženější. Čím více to sleduji, tím víc se mi zdá, že lidstvo jednoznačně směřuje do záhuby. Proč to ale dělá? Několik zjištění, která jsem při tomto bádání zažil, mě dost zarazilo. Lidé toho při svém tvoření budoucnosti dělají špatně mnohem více, než se zdá i v hodně špatných snech.
Polopaticky: Když kachna porodí kachňata, vodí je sebou a všechno je nechává sledovat (jak plave, jak loví ryby, jak si čistí peří…) a oni to opakují, učí se nápodobou, protože co dělá jejich matka, zřejmě to dělá dobře, když ji zatím nesežral žádný tyranosaurus ani nic jiného. Když lvice porodí lvíčata, zase všechno dělá před nimi, ukazuje jim, jak prokousat tlustou kůži třeba soba polárního (haha), a lvíčata to po ní opakují, protože je jim jasné, že ta jejich máma asi něco dělá dobře, když nepošla hlady a žádný lovec ji neubodal vidlemi či něco tak strašlivého. Když jitrocel porodí jitrocelčátka, taky všecko dělá před nimi a oni si zas říkají, že to budou taky dělat tak, že to ten jitrocel asi dělá dobře, když ho ještě neulovil žádný orel.
Celá příroda, co se vícebuněčných organismů pohybujících se lokomocí týče, vzdělává svá mláďata názorným příkladem. U lidí tomu není jinak; ovšem je tu ten zádrhel, že lidé zapomněli na to, že všecka mláďata mají tu nápodobu zakódovanou v podvědomí, že si pořád namlouvají, že ti jejich starší asi něco dělají správně, když je všechny nepochytali zombie ani upíři a tak.
To je tedy problém. Kdo si z dospělého světa uvědomí, že děti ho neustále sledují a jeho činnost napodobují? Kdo si z dospělého světa uvědomí, že být dítětem především neznamená být mladý a malý, nýbrž být dítětem v prvé řadě znamená chtít být jako dospělí. Matka, která řekne dítěti, že kouřit nesmí, a pak si (byť jen jednou) před ním zapálí, je tisíckrát horší než matka, která se před dítětem cigaretám až ostentativně vyhýbá, ale říká mu, že jestli chce kouřit, může. Copak lidem nedochází, proč je tolik třináctiletých i mladších kuřáků? Copak nevidí, že se ten věk snižuje? Kam to až může dojít, jsme všichni mohli vidět u onoho šokujícího videa, jež proběhlo světem internetu asi před dvěma lety, na němž byl dvouletý indický chlapec, který zřejmě ještě neuměl pořádně chodit, ale dokázal si zapálit cigaretu - a kouřil jednu za druhou. Podobný příklad můžu podat v tom, co mi před několika roky vyprávěl jeden dětský lékař, že mu několikrát přivezli novorozeně, které se třáslo abstinenčními příznaky, protože jeho matka byla v době těhotenství na heroinu, a on, dětský lékař, mu sám musel píchnout trochu heroinu, aby mu zachránil život - ano, až tam to dojde, jestli to všichni nezastavíme.
Podobný příklad je i v domnělé ztrátě smysluplnosti manželství. Stalo se to tak: Nešťastnou náhodou došlo před mnoha lety v nějakém manželství k tak velkému sporu, že se museli rozvést. Jejich děti to viděli a zapamatovali si toto: Někdy manželství není nadosmrti. Takových případů přibývalo a najednou věta, kterou si potomci pamatovali, zněla trochu jinak: Člověk se ožení či vdá vícekrát za život. Když tento příklad (totiž že rodiče mají více životních partnerů) vidí dítě, zapamatuje si, že manželství neznamená vůbec nic a že vlastně člověk má nového přítele či přítelkyni každou chvíli. To už je zhruba úroveň, jaké dosáhla většina takzvaného vyspělého světa. Následující generace se může ,,těšit" na těžko určitelný počet sexuálních partnerů v životě, takže jejich potomci budou rozmístěni po světě v podivném chaosu a bratr nebude znát sestru. To bude generace, kdy začnou největší potíže, protože se rapidně zvýší riziko styku mezi příbuznými (a jak známe z dějin o Habsburcích, bude docházet postupně k silnější a silnější degenerativní mutaci). Kolik bude trvat generací, než z poloviny světové populace budou třínozí a šestiprstí jednorožci, můžeme pouze hádat. Tak on ten strašlivý otrokářský systém, který vymyslela na nebohé lidi katolická církev a nazvala ho manželstvím, najednou nezní tak děsuplně, že?

Dalších takových příkladů by se jistě nalezlo více. Verba movent, exempla trahunt; a obludná spirála lidského společenského vývoje se stáčí moc zajímavým směrem.

(Nashle zase příště, kdy sem vložím článek o fenoménu kuřáctví, jenž bude o týden později následován článkem o drogách.)