Takřka neznámá

31. července 2018 v 13:12 | D. V. Spudil |  Poezie
píseň je k poslechnutí i na mém kanále bandzone

Takřka neznámá krásko,
kde se mi skrýváš v pralesích dnů?
Spoutáváš mé ruce v žádost
a klíč máš k bráně zamčených rtů.

Nenech mě čekat
v opuštěném domě-Strachu,
vím, že i ty
máš srdce plné nachu,
nenech mě čekat
v opuštěné duze tmy,
já hledám moje, tvoje společné ,,my".

Takřka neznámá krásko,
kde se mi skrýváš v polednách můr?
Porhlédám marně a málo
mapy, jež řeknou mi, kde je tvůj dvůr.

Nenech mě čekat
v opuštěném domě-Strachu,
vím, že i ty
máš srdce plné nachu,
nenech mě čekat
v opuštěné duze tmy,
já hledám moje, tvoje společné ,,my".

Takřka neznámá krásko,
kdepak mi skrýváš v oblacích déšť?
Usychá veršů mých pásmo
a chci proměnit ve vodu svou krev.

Nenech mě čekat
v opuštěném domě-Strachu,
vím, že i ty
máš srdce plné nachu,
nenech mě čekat
v opuštěné duze tmy,
já hledám moje, tvoje společné ,,my".
...moje, tvoje společné ,,my".
 

Můj život a cigarety

5. června 2018 v 13:53 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Můj život a cigarety
Tenkrát v Praze to bylo nejtěžší. Bydlel jsem na Švehlově koleji. V pokoji bylo nemožné regulovat topení, takže tam bylo vedro (a postel jsem měl hned u topení). Jediné řešení bylo v tom, že jsem měl celou noc otevřené okno. Hned vedle mého pokoje byl balkonek. Vždycky jsem špatně usínal, a tak nebylo výjimkou, že jsem začínal konečně zabírat kolem druhé hodiny ranní. Tutéž dobu si vybírali kuřáci, aby šli na balkonek, odkud mi šel jejich jedovatý dým rovnou oknem do mého pokoje.
Ráno jsem vstal a šel do školy. Ze Švehlovky jsem nejdřív jezdil metrem, ale když jsem zjistil, že pěšky je to jen o patnáct minut delší a nemusím se mačkat se spoustou lidí v metru (což je mně, rozenému vesničanovi, dost nepříjemné) začal jsem tedy chodit. Tak teda jdu: Ach jo, přede mnou jde kuřák. I když je ještě deset metrů daleko, už se musím dusit jeho kouřem. Popoběhnu, abych ho předešel. Situace se opakuje během cesty hned několikrát, přičemž někteří kuřáci šli stejným tempem jako já, a tak na Palackého náměstí, kde jsem měl školu, dobíhám úplně uhnaný a zbytečně brzy. Nejtěžší zkouška ale čeká: Na schodech a na celé terase před vchodovými dveřmi do budovy stává několik desítek kuřáků, kteří vyloženě brání ve vstupu. Nadechuji se a chci se zadrženým dechem proběhnout, ale stačí, aby pár kuřáků popošlo, a já musím hledat jinou cestu, abych se přes ně vůbec dovnitř dostal.
Na zpáteční cestě na kolej to bylo to samé, v noci to samé. Před vstupem do každé budovy armáda kuřáků, po cestě kamkoli armáda kuřáků. Po týdnu se vracím domů, celý šťastný, že budu dva dny na venkově bez kuřáků, ale ještě mě čeká cesta na nádraží, prostor nádraží - kde je kouření zakázáno, a přece se tam všude kouří - a pak v Kolíně, kde vystupuji, opět táž situace.
Kdo by se mi divil, že jsem studia v Praze nechal?
Teď studuji v Olomouci. Lidí míň, kuřáků míň, s Prahou se to vůbec nedá srovnávat. Ale kolem vstupů do všech univerzitních budov, kolem knihoven a kolem všech nádraží se dál prodírám davy kuřáků, dokonce i v místech, kde je kouření zakázano. Tyhle bestie vidí navíc celý svět jako popelník. Nedopalky všude kam se podívám, dým, kam se podívám, smrad všude. Chci trochu čerstvého vzuduchu? Jdu do parku. První, na koho tam narazím? Kuřák...
Budova naproti té, v níž bydlím, se opravuje. Co se dá dělat, je tam trochu hluku a všude je písek a kusy zaschlé malty. Ale vyjdu z budovy - hned u vchodu stojí dělník a kouří. Otevřít si přes den okno? Nemožné. I když jsem ve druhém patře, dělníci kouří často i na lešení, takže ten smrad se mi do pokoje dostane tak jako tak. Takže se probudím, v pokoji už mám vydýchaný vzduch, ale nemohu si okno otevřít. Řekněte mi: Kde mám žít, abych nebyl soustavně od rána do večera nucen dýchat kouř? Proč mi ničíte mé zdraví a proč mě nenecháte volně projít?
Ač uznávám, že když si vzpomenu na ten horor v Praze, jsem rád za to, co mám.

Kamenný kříž

22. května 2018 v 17:57 | D. V. Spudil |  Poezie
Text, co mě napadl cestou na Sv. Kopeček
V jednom kraji,
u staré oprýskané zdi,
která patřila, už ani nikdo neví, k čemu
stál naprasklý
kamenný kříž.

Zvláštní na něm bylo,
že lidé pod ním kleli
a lhali víc
než kdekoli jinde.

Někdo z nich si asi přečetl v Bibli,
že Kristus přišel jako doktor
mezi nemocné,
ne mezi zdravé,
a tak usoudili,
že kříž udrží nejlépe vcelku
svou zlotřilostí.

...aby ho nemuseli opravovat.

Raději bych, jako křesťan,
aby se všechny kříže světa rozpadly na prach!
 


Trable sečtělých

7. ledna 2018 v 22:47 | D. V. Spudil |  Bokem
Trable sečtělých a scestovalých
Od té doby, co jsem jakožto Středočech začal na Moravě studovat Český jazyk, se má schopnost plynulé řeči a schopnost číst, mám ten dojem, značně zhoršily.
Problém 1: Ke své zásobě vobecně českejch a spisovných výrazů, obratů i hlásek, jsem si přidal aji drobky olomoucké hanáčtiny, které jsem zatím posbíral, a tak často narážím na situaci, kde musím zvažovat tři varianty téhož, co se chystám vyslovit. Dvě ještě jdou - navíc spisovné varianty přeci jen užíváme ve specifičtějším prostředí, které to vyžaduje - ale třetí, to pak úvahy chvíli trvaj, trvajou... doprčic, trvají.
Problém 2: Znám moc lidí! A polovinu z nich potkávám zřídka a ve velkém počtu, takže si nedokážu zapamatovat, jak se jmenují (případně i všechny jejich přezdívky, to je úplná katastrofa), co dělají, nebo dokonce, jestli je vůbec znám. Nejhorší je to u dospělých a nejhorší z nejhoršího je to přes telefon - znám toho člověka? Tykám si s ním, nebo si s ním vykám? A jaký vztah máme? Chladný, vřelý, nebo se nesnášíme? Jak s ním mám propánajána mluvit! (Opatrně vybírat infinitivy a slova typu "zdravím"!)
Problém 3 (ten nejhorší): Moc čtu. A vím, že zdaleka nečtu tolik, jako mnozí z vás, kteří toto čtete, ale můj problém spočívá navíc v tom, že si důkladně všímám toho, co čtu, jaké varianty výrazů se tam objevují atd. Že je někdo businessman a dělá byznys (což je vyjmenované slovo, i když se to neučí), neznamená to vždy, že bude mít étos/ethos z lepší společnosti a bude se chovat jako gentleman, čili džentlmen (džentlman, gentlemen, džentleman, gentlman), a může s ním být víc problémů, než s pravopisem těchto slov. Když si holt (hold) dáváte pozor a vzdáváte hold (holt) krásné lidské řeči se všemi jejími různými vrstvami, nemůžete se pak divit, že píšete třeba povídku o pomněnkách a slovo "pomněnka" v ní třicetkrát nejdřív napíšete jako "poměnka" a to "n" tam až navíc dopisujete. A ještě hůř jste na tom tehdy, když víte, že dříve se říkalo Ejipt, jenerál (dodnes se tak v některých nářečích mluví), i když šlo o Egypt a o generála, protože pak máte něco číst nahlas (naštěstí jen v rodinném kruhu) a větu "...odpověděl major" přečtete jako "...odpověděl magor".
To si potom člověk říká, že historický sekáč, který ráno šel s kosou na pole a večer se vracel a za celou dobu mu stačilo myslet na to, jak mu kosa pěkně klouže, že k obědu bude suchý chleba a v zimě jen taktak vyjde se dřevem, zkrátka a dobře, člověk pak uvažuje o tom, že tenhle vidlák asi tenkrát měl šanci nadělat mnohem méně chyb a zmatků, i když se podepisoval třemi křížky a po čtyřicítce už neměl žádné zuby.

Ale je to sranda, jen se vám to nesmí stát ve škole.

Tlusté Vánoce

24. prosince 2017 v 14:00 | D. V. Spudil
Tlusté Vánoce
Jak to začalo... Narodil se Spasitel, na svět přinesl lásku, odpuštění, spásu, záchranu. Vánoční dárky k tomu dříve měly významově blíž, než je dnes zřejmé. V dobách, kdy zemědělství taktak stačilo člověka udržet při životě a kdy nějaký ten kvalitní zimník nebyl jen tak k dostání, totiž nové rukavice pod stromečkem byly skutečnou záchranou, která v nevytápěných chaloupkách dělila zdravé ruce od omrzlých.
A dnes? Snad o tom nikoho moc nenapadne uvažovat, ale fakt, že máme každý deset párů ponožek, dvě šály a lyžařskou bundu, není žádná samozřejmost. Jenže tady se už ten význam vánočních dárků začíná vytrácet. Vždyť my nic nepotřebujeme! Nebo snad myslíte, že věta "Potřebujeme teplou peřinu, jinak už tuhle zimu nepřežijeme" a věta "Potřebujeme nové křeslo, jinak si tuhle zimu pořádně neposedíme" mají stejný význam? Nepotřebujeme. Jsou lidé, kteří ale potřebují. A my jim potřebujeme pomoci. Potřebujeme rozbít svou sociální bublinu, ve které je střecha nad hlavou a jídlo pětkrát denně samozřejmostí, potřebujeme si připomenout, že nežijeme na světě sami, že nejsme sami.
John Calhoun při svých experimentech na myších ukázal, že život, v němž jsou všechny potřeby bez většího vynaloženého úsilí automaticky uspokojeny, ztrácí smysl (https://ifenomen.cz/veda/dokonaly-zivot-zabiji-experiment-ktery-prekvapil). V dnešní době se u lidí často objevuje podobné chování a stále ho přibývá (sociální fóbie, rozpad tradiční rodiny, celá řada dekadencí a sexuálních úchylek, které jsou v rozporu z možností předat své geny do další generace). Dr. Calhoun nabízí snadnou a patrně jedinou cestu ven: Soucit. Myši, které se v prvních generacích díky blahobytu extrémně přemnožily (jako dnes lidi), a pak začaly ztrácet zájem o své okolí a vůbec o předání svých genů, se v jednom z experimentů zachránily díky tomu, že k pítku pro vodu musely chodit jen po dvou (nastavené podmínky byly takové, že jedna myš musela zmáčknout tlačítko, aby se druhá mohla napít, čímž je Calhoun donutil, aby neztrácely kontakt s okolím).
Myslím proto, že je celkem zbytečné dávat si pod stromeček ,,hezké zbytečnosti", které nám nijak nepřipomínají spásný význam historických dárků a už vůbec ne spásný význam Kristova narození. Spíše si ho připomeneme zájmem o své okolí. Tvrzení, že Vánoce patří rodině, mi připadají tak trochu jako výmluva, proč přes den nevyrazit tam, kde někomu můžeme skutečně přinést záchranu. K rodině se stejně vrátíte večer...
Včera jsem cestoval vlakem, který hned za nádražím srazil sebevraha. Kvůli tomu jsme všichni museli přestoupit do jiného vlaku, který ten samý den o několik hodin dříve srazil jiného... Zvlášť o Vánocích, svátku lásky, protože láska přišla na svět, je třeba si připomínat, že nejsme sami, připomínat osamělým, že ani oni nejsou sami.
To všechno ne proto, že oni, chudáci, potřebují nás, kteří máme spořádaný život i peníze, nýbrž proto, že my potřebujeme je, soucit a láska k bližnímu je jediná naše naděje, jak se vyhnout degeneraci a naprostému nezájmu o život svůj i kohokoli jiného...
Nejhůře jsou na tom podle mého názoru tam, kde v posledních padesáti letech vzniká jakési nové obskurní Vánoční božstvo. Svatý Mikuláš, střídmý a štědrý patron námořníků, který si vytrpěl mnohé strasti v žaláři za pronásledování křesťanů ve 4. století, se jistě musí divit, co se s jeho zkomoleninou děje v Americe. Saint Nicolas > Santa Claus, prosím, bizarní jazyková změna nic moc není, ale že se se ztrátou jména ztratí i skutečná historická osoba, která se za tímto jménem skrývá, to už taková legrace není. A v USA začínají lidé skutečně věřit v pohanské božstvo, které sídlí na severním pólu (?!), má kolem sebe spoustu elfů a lítajících sobů, je tlusté, má supermoderní pohodlný kožich a všechno, nač si vzpomene. Santa Claus je symbolem západního egoismu, obžerství a naivní víry, že se mají všechna přání zásahem kouzelného proutku plnit a to že je ta pravá láska a pravé štěstí!

Prosímvás! Vánoce nejsou žádné svátky totální pohody v teple, s nacpaným pupkem, svařákem v pravačce a v levačce s dárkem, který jsme vlastně ani zas tak nechtěli a který za týden někam zahrabeme do té obrovské hromady věcí, které vlastníme, že se nám nevejdou do dvoupatrového domu (a že máte ,,jen" byt, to neznamená, že tahle slova nejsou o vás)... Vánoce jsou o spáse lidského rodu.

Červená se line záře (čarodějnice)

12. prosince 2017 v 22:47 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Červená se line záře (čarodějnice)
Už jsem se dlouho nevěnoval něčemu vážnějšímu. A zrovna teď mám dojem, že se znovu mluví o čarodějnických procesech, tak toho využiju a vnesu do věci staronový pohled.
Je celkem zbytečné hádat se o tom, jestli je správné upálit člověka, ať už je nevinný, nebo proradný padouch a zloduch, ovšem i v dnešní době často narážím na nálady někoho upálit, či aspoň na něj vypálit z brokovnice. Proto věřím, že ty prý tak nepochopitelné procesy, bude nakonec možné pochopit.
Nejdříve tedy malá sonda do toho, co jsou zač ti čarodějníci, čarodějnice. Bylo by jen ztrátou času zabývat se dnešními romantickými představami o všemocných lidech, kteří jsou někdy dobří a někdy špatní. V dobách, kdy probíhaly čarodějnické procesy, byla představa bílé magie protimluv sám o sobě (upřímně řečeno, s tím bych taky souhlasil, že je to protimluv). Magie nemůže být bílá, protože nepochází od Boha. Od Boha pocházejí zázraky, o které tak nanejvýš může prorok úspěšně poprosit, avšak zázraky prorok sám nedělá. V případě magie na základě služby Ďáblu získává pro sebe určitou moc, a jelikož je ta moc od Ďábla, nemůže být dobrou.
Stručně shrnuto, (středověká) definice magie: Služba Ďáblu.
Ať už tedy věříme, že člověk na základě této služby temným silám získá jakousi magii, nebo si jen poklepeme na čelo, víme o čarodějníkovi jednu jistou věc: Vědomě slouží zlému.
I kdyby žádný Ďábel neexistoval, musíme usuzovat i na morální stránku člověka. Lze ho vůbec s něčím srovnat? Dobře, řekneme si, tak aspoň nikoho nevraždí. Je to ale relevantní námitka? Vrah může mít různé pohnutky ke svému extrémnímu činu: Nenávist, vášeň, strach, pomsta, touha po moci... Pohnutky čarodějníka: Prostě chce konat zlo, jelikož tím slouží Zlému; sem tam třeba i někoho zapíchne. Spíše mi z toho vyplývá, že být čarodějníkem je vůbec nejčernější provinění, jakého je člověk schopen, jelikož zlo je mu účelem, a ne pouhým prostředkem.
Jestli to platí o těch dnešních bláznech, kteří si hrají na čaroděje, nevím a nějak zásadně mě to nezajímá. Ale když si znovu uděláme sondu do minulosti 17. století (i jiných dob, kdy se č. procesy odehrávaly), musíme si uvědomit, že tehdy měli o křesťanství a o tom, co znamená čarodějnictví, tedy služba Ďáblu, všichni docela jasný pojem. Jestliže dokonce tehdy byl někdo natolik zvrácený, že chtěl konat zlo pro zlo samé, nelze pochybovat o tom, že byl svému okolí nebezpečný. Že z něj měli ostatní lidé tak velký strach, až se protivili i proti přikázání ,,Nezabiješ", to je sice smutné, ale celkem pochopitelné. Dnes by velká část společnosti stejně jednala se členem Islámského státu, a to ISIS není založen na cíleném konání zla, nýbrž ,,pouze" na zvráceném pojmu dobra (o co horší tedy musel být čarodějník).
Jinak je tomu s masovým pronásledováním čarodějnic? Není. Samozřejmě by bylo moc podivné, kdyby byť jen čtvrtina oněch upálených byla skutečně vinna, o tom bych sám pochyboval, ale co udělá součet davové paniky a několika nesmírně schopných a nesmírně zlých lidí (snad i čarodějníků?), kteří se posadí do inkvizitorského křesla, kam se nikdy neměli dostat, to už je srozumitelné. Tragické, ale srozumitelné.

Kam se z tohoto příběhu poděla ta zlá katolická církev? Nikam, nikdy v něm totiž nebyla.

Parodické úvahy o lásce

24. listopadu 2017 v 0:46 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Parodické úvahy o lásce
V lecjakých okřídlených spojeních se říká cosi o tom, že láska je nemoc. Pojďme nad tím chvilku uvažovat, přestože je to hovadina.
Co když to je opravdu nemoc? Že nebyl objeven její virus nebo bakterie, které by to způsobovaly? Ještě aby jo, vždyť bakterie jsou strašně maličkaté a viry ještě menší! Není divu, že jsme si jich zatím nevšimli.
Za úvahu stojí i otázka symptomů. Každá nemoc má své symptomy, co vím. Zde by to bylo co? Nějaké city, nutkání dělat něco v cizím zájmu - tedy pokud chápeme lásku i ve smyslu caritas a ne jen eros - zdá se také, že tato bakterie nebo virus nějak lépe přežívá ve velkém množství, a tak nutí své hostitele, aby se drželi u sebe; to je důvod, proč neustále vyhledáváte blízkost tímto nakažených lidí.
Pokud uvažujeme o viditelnějších fyzických projevech, je zvláštní, že jeden z nich postihuje pouze ženy, a to utvoření zvláštního velkého puchýře v abdominální oblasti. Stejně jako jiné puchýře, i tento je z větší části naplněn tekutinou a navíc tzv. plodem, který má velký potenciál dále šířit infekci, totiž lásku, po svém vypuzení, tzv. porodu.
Co ještě víme o všech živých organismech včetně mikroorganismů a co bychom tedy ještě měli hledat u lásky? Správně! Druhové rozlišení. Jako máte ptačí chřipku, prasečí chřipku, nebo třeba španělskou chřipku, také máme více druhů lásky: Bylo by třeba každý druh důkladně prozkoumat, ale lze usuzovat např. na lásku rodinnou, lásku manželskou, lásku novomanželskou (kterýžto termín může být však matoucí, jelikož člověka často postihuje ještě před manželstvím a mnohdy přetrvává až do doby, kdy u jiných jedinců běžně konstatujeme lásku manželskou), lásku mezi přáteli, lásku k chudým etc. etc.
Je-li láska opravdu nemoc, pokaždé, když jedeme někomu na svatbu, jedeme vlastně do centra epidemie a myslím, že se tehdy snad nejvíce vystavujeme nebezpečí nákazy.
Někteří dřívější výzkumníci se domnívali, že mezi zmiňované druhy lásky patří mj. i tzv. sebeláska. Nejnovější experimenty však prokázaly, že tato nemoc má velmi odlišné projevy od všech ostatních druhů čeledi láskovitých, že jsme jí museli vyčlenit čeleď vlastní (mimochodem nejsem biolog, tak omluvte případné motání těchto termínů). Především jde o to, že při lásce běžně zájem napadené osoby směřuje ven, na jiné osoby, kdežto při sebelásce se tento zájem obrací dovnitř.
Další experimenty týkající se sebelásky přinesly velice překvapivý výsledek, a to, že ač zájem napadené osoby jejím působením směřuje na ni samotnou, ani v nejmenším to nepomáhá jejímu zachování, či dokonce zlepšení. Jakousi zvláštní shodou paradoxů působí tato sebeláska na hostitelovu psychiku sebedestruktivně, což některé výzkumné pracovníky vede k názoru, že by bylo třeba ji nazvat jinak.
Je tady pak také otázka, o jak závažné onemocnění jde. Rýma člověka dehydratuje a ztěžuje mu dýchání, kostižer žere kosti, rakovina zabíjí. Co tedy dělá láska?
Přestože se především pod vlivem pavědeckého romantismu často uvažuje o žalu z lásky, někdy dokonce smrti z lásky, nebyly výsledky těchto experimentů dostatečně důkladně zpracovány a jsou tudíž neprůkazné. Máme za to, že byly skutečně mylné, jelikož přece víme, že hlavním projevem lásky je orientace na druhé osoby, nikoli na sebe. Nedávalo by tedy smysl, aby takový člověk mohl příliš brát ohledy na vlastní bolest; musíme tím pádem předpokládat, že případný tzv. lásky žel (odborně zvaný vulnus amori) byl způsoben sebeláskou, která přebývala ve stejné osobě napadené již láskou skutečnou. Tato sebeláska pak měla za následek postupnou orientaci na svou vlastní bolest a následné zhroucení hostitele.
Ještě je třeba lépe obhájit teorii o tom, že láska nepůsobí vulnus amoris a že jej ani působit nemůže: Jak ukazují mnohaleté experimenty, člověk je naprosto neschopen učinit se šťastným. V jeho moci je pouze učinit šťastným jiné lidi, což samo o sobě zpětně působí na subjekt, který se pak také stává šťastným (ověřeno např. v experimentu, který probíhal od 21. 3. 2012 do 24. 11. 2017 na více místech ČR).
Jak již bylo naznačeno výše, láska způsobila právě takovéto chování u všech pokusných objektů, které jsme za přirozených podmínek (laboratorně vytvořených) nakazili láskou - přestávali se starat o to, aby našli své štěstí, a začali ho hledat pro ostatní. To se zpravidla dařilo a mělo to zmíněný zpětný účinek na štěstí pokusných objektů. Nedařilo se to však ve všech případech (učinit druhého šťastným), ale překvapivě negativní účinek se buď nedostavil vůbec, nebo ve značně oslabené míře.
S výzkumným týmem jsme proto museli konstatovat jakousi obecnou lásku (s prozatímním odborným termínem amor X, než bude lépe prozkoumána), jejímž projevem je orientace nikoliv na konkrétní druhé osoby, nýbrž na kteroukoliv druhou osobu, o jejíž štěstí pak objekt měl usilovat, a tím pádem na pokusné objekty pozitivně působila obecná míra štěstí kolem nich, bez ohledu na to, jestli se zcela zdařilo na jimi vybraných cílech.

Závěr: Je tedy patrné, že láska nemá negativní projevy, ba je dokonce člověku prospěšná a s člověkem žije v jakési symbióze, což člověka posouvá o mnoho blíže lišejníkům, než jsme se kdy domnívali.

Vděčnost

14. listopadu 2017 v 10:13 | D. V. Spudil |  Poezie
Jsem nejchudší ze všech žebráků. Ani ten plášť, co mě halí, ani tato poslední věc, kterou musel mít každý chudák starého Říma, ani ten mi nepatří! Ani boty, ani střecha nad hlavou... Nic nemám, nic nevlastním, nic mi nepatří.
Jsem nejbohatší ze všech boháčů! Vše je mi dáno. I ten plášť, co mě halí, ta věc, kterou i největší chudák starého Říma musel mít, i ten plášť je mi jen tak půjčen. I ty boty jsou mi dány, aby má noha nenarazila na kámen, a střecha, aby mi nepršelo do čtení.
Vše je mi jen tak dáno a já nevím, jestli jsem nejchudší, či nejbohatší, když mám všeho dostatek, a nic není mé. Děkuji, děkuji, děkuji!
Směju se tak, až pláču, až pláču, že se už neumím dostatečně smát, kolik milosti se mi dostalo.
Copak aspoň já si patřím? Copak jsem pánem aspoň sebe sama? Kdeže! A přesto se dostávám, přesto mám i co na sebe, co do úst, co nad hlavu, co ke čtení, koho k povídání, koho k ruky podání.

Vemte si! Vemte si taky, vždyť dostáváte taky! Nemám nic, a dostávám vše, jsem nejchudší ze všech chudáků i nejbohatší ze všech boháčů, tak podívejte, jak báječně se mám, tak báječně, až pláču, že nedovedu být dost vděčný. Jako se blázni smějí, protože už nemohou víc plakat, tak pláču, že už se neumím víc smát.

Dumka o umění

9. listopadu 2017 v 22:46 | D. V. Spudil |  Bokem
Dumka o současném výtvarném, hudebním a literárním umění
(pozn.: v literární terminologii je dumka druh básně; zde je to však myšleno obecněji)
Můj nedávný rozhovor se sestřenkou přes koleno mě inspiroval k určitým nápadům a závěrům o abstraktním umění. Ona je vystudovaná muzikoložka a jako taková je jedna z mála lidí, se kterými si mohu čas od času konečně pořádně popovídat o hudbě (ne že bych byl sám v hudbě tak vzdělaný, ale mám k ní dost specifický přístup a debaty o novém albu Lady Gaga mě vážně dvakrát nepotěší).
Naposledy jsem se od ní (té sestřenky přes koleno, dále jen SPK, haha) doslechl, co si ne úplně ke své spokojenosti párkrát vyslechla na jednom hudebním festivalu spravovaným její bývalou katedrou. Hudební experiment se ,,konečně" dostal do fáze, kde už dávno byla literatura a kde už dávno - a pořád ještě - je výtvarné umění. Experimentování se stává účelem, hledání nových způsobů, jak vyluzovat nové a nové zvuky a jak jinak hrát na hudební nástroje. (Mimochodem mluvím o soudobé vážné hudbě; to, že někdo při rockovém koncertě vytáhne kazoo není žádný experiment.) Napsat skladbu pro domácí spotřebiče (mixery, žehličky, varné konvice atp.) už tu bylo taky. Experiment zajímavý a mě to obvykle alespoň na chvilku pobaví, ale mé SPK, která takových experimentálních skladeb vyslechla už hromady, musím dát za pravdu, že jako cíl to je málo. Dokud si na to nepostěžovala, asi bych si to neuvědomil, ale je fakt, že takovýto experiment, který je vlastně hudební verzí malířské abstrakce (ke které se dostanu za chvíli) má být jen něco, co ozvláštní naši starou známou hudbu: Nemůžeme tvořit přece umění takovým způsobem, že ho naprosto odtrhneme od reality.
To už mluvím o hudbě i výtvarném umění. Začíná to být alibismus: ,,Děláme experiment, to jest to nejvyšší umění, protože nás to žene vpřed. Vám se to nelíbí jen proto, že tomu nerozumíte." A už jsme v místech, kde může takové ,,vysoké" umění dělat kdokoliv, protože tohle ve skutečnosti umění není. Dokonce tenhle přístup ani nemůže umění nijak posouvat. -> Posun, vývoj totiž nejsme schopni pochytit, pokud není kontinuální, souvislý. Jestliže začneme najednou malovat ryze abstraktní obrazy, které nemají nějakou znatelnou (podle mě dokonce většinovou) složku odpovídající realitě, popř. akordům a tónům, nemůžeme v takovém umění bez návaznosti na ostatní spatřovat nic, čemu bychom skutečně rozuměli a v čem bychom mohli to umění spatřovat, čím ho poměřovat.
Mark Rothko, jeden z nejslavnějších amerických malířů (známý svými obdélníky) minulého století, prý prohlásil, že kdo se před jeho obrazy nerozpláče, nepochopil je. Tak tomuhle říkám alibismus... Nejenže něco tak silného v obdélnících vidět nelze, ale on navíc takto manipulativně přecenil své obrazy, že postrašil všechny své případné kritiky, že ze sebe udělají hlupáky, když přiznají, že jim na jeho obdélnících nepřipadá nic zajímavého, natožpak smutného. Naštěstí nejsem výtvarný kritik, takže si můžu dovolit otevřeně tvrdit, že nic takového v Rothkových obrazech prostě není a že se strašně přeceňují. (I když se mi docela líbí.)
Na druhou stranu bych ale byl přespříliš přísný, kdybych řekl, že stejné obrazy nám nechává natěrač v pokoji, když dává na stěnu vzorky barvy, z nichž si pak jednu barvu vybereme pro celý pokoj - no, trochu se to tomu může blížit, ale to není to, co si o abstrakci myslím! (Dokonce si to ani nemyslím o Rothkových obrazech.)
Je to stejné v hudební i ve výtvarné abstrakci: Jestliže s její pomocí pouze ozvláštníme reálný hudební nebo výtvarný obraz, pak skutečně umění obohacujeme a posouváme vpřed. Abstrakce i hudební experiment jsou skutečně přínosem, ale musejí se správně použít a skloubit s něčím, co je přístupné i lidem vně naší hlavy.
V literatuře tato nežádoucí fáze bezbřehých experimentů skončila velice záhy - dadaisté příliš dlouho nestříhali své básně z novin a neskládali slova v náhodném pořadí příliš dlouho, stejně jako někteří surrealisté nepsali příliš dlouho podivným, i jim nesrozumitelným jazykem. Knihu plnou nesmyslů, kterým tak nanejvýš může rozumět jen autor (a ani on kolikrát ne), takovou knihu chce mít doma v knihovně mnohem méně lidí, než kolik jich chce mít na stěně obraz, kterému nerozumí.
Dalo by se říci, že literatura měla to štěstí, že se velmi záhy ukázalo, jak slepou vývojovou uličkou bezbřehá abstrakce je. Díky tomu ji mohla překonat a vstřebat do sebe, takže se i v naprosto srozumitelném dobrodružném románu setkáváme s jazykovou hrou a sem tam nějakou naprosto nesmyslnou větou - ale je to jen maličké ozvláštnění, které umění vždy posouvá. Nesmí ho posouvat příliš, aby jeho vývoj nepřetrhl.
Expresionističtí a surrealističtí malíři si v mnohých případech ještě drželi základní kontury reality na svých obrazech. Ve Výkřiku Eduarda Muncha, v obrazech Salvadora Dalího, nebo dokonce v některých skladbách Aloise Háby vidíme, že tu stojí postava na mostě, byť má nelidskou tvář a nebe je červené, nebo toto je žirafa, přestože hoří a z krku má šuplíky, nebo že toto je melodie a tu akord, byť Hábovy písně měly místo půltónů i čtvrttóny i menší intervaly. Ale experimentu by mělo být méně než toho známého, abychom se nedostávali do takových absurdností, jejichž kvalitu umělec nedokáže obhájit jinak než slovy: ,,To jen proto, že tomu nerozumíte."

Experiment má být prostředek, nikoli cíl.

Čemu se podobá filologie?

23. října 2017 v 21:18 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Podobá se filologie (jazykověda) spíše religionistice, nebo teologii?
Tahle otázka není, jak se zprvu zdá, zcela nezodpověditelná. Jestliže použijeme známý rozdíl mezi teologií a religionistikou, můžeme pak hledat nějaké takové rysy na filologii.
Jak známo, filologovi říkáme filolog, protože miluje slova - to z řeckého filei (miluji) a logos (slovo). Na pomoc si přibereme ještě jiné slovo: grafolog. To není člověk, který píše (grafei - píšu) grafy, nýbrž studuje písmo. Onen logos tady totiž využívá svůj druhý smysl - rozum. Zatím tedy můžeme říci, že filolog může i milovat rozum, a proto i matematici jsou filologové. To nás však bohužel nedostává o nic blíže k odpovědi na první otázku.
Ještě podruhé si přibereme na pomoc grafologa a tentokrát si všimneme, že předmět zkoumání, totiž u grafologa písmo, je zde na prvním místě (je to grafolog, ne logograf), kdežto u filologa je to obráceně (filolog a ne logofil). Když tedy přistoupíme k filologovi jako ke grafologovi, náhle zjistíme, že filolog je ten, kdo zkoumá lásku (protože logos - rozum, tedy rozumí).
A jelikož už víme, že filolog také miluje (miluje slova, popřípadě rozum), můžeme se vrátit k první otázce. Religionistika nevěří, ta jen zkoumá, kdežto teologie věří a zkoumá. A filologie miluje a zkoumá milování, tedy dá se říci, že filologie se více podobá teologii než religionistice.
Pozor! To by však byl unáhlený závěr a my bychom došli omylu! Vždyť filologie sice miluje a zkoumá milování, ale nemiluje milování, miluje slova. Proto musíme přeci jen tvrdit, že filologie se asi bude spíše podobat religionistice (která třeba věří v něco jiného než svůj předmět zkoumání, případně nevěří v nic), než teologii (která věří a zkoumá, v co věří).

Je již jen perličkou na závěr, že kdybychom chtěli užít oba významy slova logos, mohli bychom tvrdit, že nejsprávnější název pro dnešní jazykovědce - kteří často i jazyk nenávidí - by byl logolog.

Kam dál