Bonaparte

20. března 2017 v 17:30 | D. V. Spudil |  Bokem
 

Záhořovy lyže

20. března 2017 v 16:52 | D. V. Spudil |  Bokem

Tichá próza

18. února 2017 v 12:26 | D. V. Spudil |  Poezie
Vkládám prozaickou báseň částečně na přání uživatelky Nemesis. Je již dávno naprosto neaktuální, ale vysvětluje jeden z důvodů, proč jsem kdysi přestal psát básně - ani to už dnes neplatí; kdybych měl znovu chuť básnit, nebránila by mi v tom nějaká zapomenutá láska. Místo poezie se však věnuji spíš poetické próze - a jak je možná znát z tohoto komentáře i z následujícího textu, čert ví, kde je hranice mezi oběma žánry - upřímně řečeno ta hranice podle mého názoru není nikde, protože poezie je jen mýtus, žádná poezie nikdy neexistovala, byla tu jen specificky rytmizovaná próza.
Přesto tento text ze zvyku vkládám do rubriky ,,poezie" - ještě časem popřemýšlím, co s tím rozporem.

Tichá próza
Už ani nepíšu básně
věříš mi?
celé týdny jen sám před sebou předstírám, že sleduji seriály, ale vlastně zírám do prázdna, do prázdna jak do zrcadla… a odmítám uvěřit, že to je skutečnost, jako by všechno mělo být někde venku, kam se probudím z hrozného snu, a ty se mě zeptáš, co se mi zdálo

tak procházím zatuchlým městem své duše, kde nestačí ani bouře, aby smyla mastné skvrny smutku, tak čekám, jestli mi přineseš mýdlo…
tak procházím zatuchlým městem své duše a přemítám o lukách za hradbou, kde se možná proháníš na svých neosedlaných vlcích

Už ani nehledám lásku
věříš mi?
přijde mi zbytečné a marné hledat někoho, kdo se ti podobá… ale přesto si zkouším lhát, že se snažím o jinou a za tebe se pouze modlím, nic víc… a nutím se uvěřit, že se za jinými ohlížím, jako bych chtěl, aby mi tě nahradily

tak procházím zatuchlým městem své duše, kde nestačí ani bouře, aby smyla mastné skvrny smutku, tak čekám, jestli mi přineseš mýdlo…
tak procházím zatuchlým městem své duše a přemítám o lukách za hradbou, kde se možná proháníš na svých neosedlaných vlcích

A přesto v jiných tě vídám
věříš mi?
i když se ti nepodobají, stačí mi, když mrknou jako ty, stačí mi, když se oblečou podobně jako ty, stačí, když mají zdálky podobné vlasy - a snad ani to ne… stále tě vídám, stále tě vídám v lidech, zvířatech, rostlinách i věcech, jsi všude kolem mě, stačí jediný správný pohled, ale ty se díváš jinam

tak procházím zatuchlým městem své duše, kde nestačí ani bouře, aby smyla mastné skvrny smutku, tak čekám, jestli mi přineseš mýdlo…
tak procházím zatuchlým městem své duše a přemítám o lukách za hradbou, kde se možná proháníš na svých neosedlaných vlcích

…a píšu ti tuhle tichou prózu s několika neverši a mám strach, že už nikdy nenapíšu sonet… a píšu ti tu prózu, co ze stesku sama napodobuje verše… a píšu ti tuhle tichou prózu




... pozornější čtenáři si možná všimli nepopiratelného romantismu, který ve svých článcích tak odsuzuji: jak jsem řekl, romantismus je nedospělé, pubertální umění... když jsem psal Tichou prózu, taky jsem byl v pubertě, takže si mou teorii o romantické literatuře na Tichou prózu můžete směle aplikovat
 


Co musí mít dobrá kniha?

1. února 2017 v 13:04 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Co musí mít dobrá kniha?

Často ode mě slýcháte a čítáte, že ti či oni umělci jsou špatní, protože jsou imorální. Vypadá to, že se tak nutně zařazuji do oné vysmívané větve kritiků-moralistů, kteří přijmou i špatné dílo jen proto, že je morálně v pořádku. V uplynulém semestru jsem pracoval s textem literárních kritik od Jiřího Karáska ze Lvovic, který tyto kritiky-moralisty odsuzoval a ještě dodával, že kritici-moralisté přijmou jen to dílo, které podle jejich subjektivních měřítek nenarušuje morálku. Zdá se vám překvapivé, že tato ,,postmoderní" myšlenka (že dobro je jen subjektivní a že moralisté nám vnucují jen svůj vlastní výmysl - ostatně o tom jsem mluvil v minulém článku) se objevuje už okolo přelomu 18. a 19. století? Nezapomínejte, že postmodernismus je jen dalším převlekem romantismu, stejně jako tehdejší dekadence a modernismus byly převlekem téhož romantismu. (Snad bych tedy v předchozích kapitolách měl mluvit o romantických lžích místo lží postmoderních, ale obávám, se že bych do látky vnesl zmatek s tím, že mnohé otázky silně vnímané v postmodernismu, jsou v romantismu přehlíženy, byť tam také většinou jsou.)
Tak tedy jsem kritik-moralista, jak ho popisuje např. Karásek z Lvovic? Nikoliv. Nepřijmu dílo, které je nezdařené, jen proto, že je morálně v pořádku.
Složky dobrého uměleckého díla:
Estetika: Je povrchová stránka, která působí na cit čtenáře, posluchače či pozorovatele. Aby byla estetická stránka hodnotná, musí působit funkčně v souladu s hloubkou díla. Ukazuje-li dílo něco strašného, nemá estetika díla vyvolávat smích. Dám příklad chybného užití estetiky: Noční můra v Elm street 2. Má být údajně horor, zobrazuje zlo, a tedy mělo by v lidech působit pocity nepokoje. Ale svým ztvárněním je vyloženě k smíchu - co to potom je? Nepovedený horor, nebo nepovedená komedie?
Hloubka: Nemá cenu zaobírat se dílem, které je tak ploché, že pouze vidíme např. konání postav, máme okolo nich určité pocity, ale nevzbuzuje to v nás myšlenky, protože samo o sobě nemá žádnou hloubku. Je tedy potřebné, aby dílo mělo hloubku. Ale ta navíc může být dvojí: a) morálně dobrá a b) morálně špatná. Morálně špatné dílo nejsem ochoten přijmout. Není snad umění ,,potrava pro duši"? Jestliže voláme po zdravé stravě pro tělo a odsuzujeme všechna rychlá občerstvení atp., proč bychom měli dávat něco nezdravého své duši/mysli? Psychické zdraví je přece stejně důležité jako to fyzické, v mnohých povoláních dokonce důležitější.
To ale neznamená, že přijmu dílo, které je hluboké a morálně v pořádku, ale je napsáno neuměle. Nebudu jmenovat, ale mám doma na stole už několik let rozečtenou knížku, jejíž příběh je nádherným svědectvím o výchově a nápravě dítěte z ulice. Jenže je napsaná (přeložená z jiného jazyka) tak nemožně, že to, co má ,,zapalovat lidská srdce", je někdy spíš ranou do nosu.
Dobré dílo tedy pro mě musí splňovat: Je krásně vytvořeno a je hluboké a morálně dobré (lépe: morálně obohacující). Nabízí se námitka, že ale potom není dobré dílo téměř nic a je jich za naše dějiny jen poskrovnu. No jistě! Přece si nemyslíte, že dobré dílo může být cokoliv?
Krásně napsané dílo zhýralce, byť všeobecně uznané, je přinejmenším stejně bezcenné jako mizerně napsané dílo slušného člověka.
Máte pořád dojem, že ročně vychází příliš mnoho knih? Hm, ano. Ale dobrých vychází i ob století velmi málo. (Omlouvám se za nejasnost termínu, jelikož ,,dobrá kniha" často řeknu i o těch, co jsou pouze kvalitně napsány, což pro tuto definici dobré knihy nestačí. Zde dobrou knihou míním takovou, která je skutečně hodna být tak bez výtek označena.)

Diskuse 1

29. ledna 2017 v 23:36 | D. V. Spudil |  Diskuse
Diskuse 1

Rozhodl jsem se založit tuto rubriku, protože mám občas dojem, že blog je místem, kam autor vychrlí to, co chce říct, a nestará se o to, co si o tom kdo myslí. Vedla mě k tomu určitá stručná historka, již jsem nedávno vyslechl na jednom pohřbu, o dvou starých pánech, kteří se jednou za čas sejdou, mluví oba současně, vůbec se vzájemně neposlouchají a odcházejí s pocitem, jak si krásně popovídali.

Jako první námět k diskuzi mi to přijde celkem dostatečné. Co si o tom myslíte? Máte dojem, že tak jedná čím dál tím víc lidí? Nebo k tomu přistupujete tak, že na blog se zkrátka přidávají různé názory na věc a autor si tam jen utřiďuje myšlenky, aby pak o to lépe mohl komunikovat se skutečným světem?

Šestá postmoderní lež

26. ledna 2017 v 14:13 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Návratky k pravdě 6, šestá postmoderní lež

Postmoderní lež č. 6: ,,Dobro je jen soustava zákonů, kterou jen vymyslel někdo o nic povolanější než já. (Proto si budu dělat, co chci, a bude to stejně dobré.)"
Tuto myšlenku jsem vyčetl z novely Nícení od Ivany Myškové. Sám Nícení považuji za umělecky relativně zdařené dílo, ale vyčítám mu postmodernismus (slibuji, že v příštím článku popíšu, co je pro mě podmínkou dobré knihy, aby toto bylo srozumitelnější).
Ještě se k této lži často dodává argument nevyspělosti našich starých předků - vždyť oni ani nedokázali vynalézt iPhone, jak nám oni mohou určovat, co je dobro a co ne? Ty jejich dobré mravy jsou přežitek, patří do muzea.
(Jen tak se nabízí provokativní otázka: ,,A vy snad iPhone dokážete vymyslet?")
Občas slýchám krásnou myšlenku, ke které teď odbočím. V nebi se najdou všechny druhy hříchů kromě pýchy. V pekle se najdou všechny druhy ctností kromě pokory.
Teď jak vyřešit ten bludný kruh, že pokora - kterou nám za ctnost vyměřili dávní předci - je skutečně ctnost a že to dokazuje omyl postmodernistů, když říkají, že oni jsou lepší než předci... Řeknu totiž, že pýcha předchází pád, a oni na to, že to mi pouze vtloukli do hlavy ti hloupí předci. No. Nic, asi musím ustoupit před moudrostí druhých. Ale ne postmodernistů, nýbrž předků. To je vše. Zkušenosti, co byste chtěli za další argument? Je to statistická pravda. Pýcha skutečně předchází pád. I když to někdy trvá.
Dobrá, tak je třeba pokora. Je to ale dost, abychom mohli říct, že nepokorný člověk nemůže vymyslet lepší zákon?
Máme dva modely: 1) Pokorný člověk vytváří zákon. 2) Pyšný člověk vytváří zákon. 1) Pokorný člověk si je vědom své omezenosti. 2) Pyšný člověk se cítí neomezený - no není on úžasný? 1) Pokorný člověk myslí na druhé. 2) Pyšný člověk je přece úžasný! Proč by myslel na druhé? 1) Pokorný člověk přijme Boží zákon / sám vytvoří zákon, který bere v potaz všechny lidi a jejich dobro. 2) Pyšný člověk je sám zákon. Co řekne, je zákon. Co se mu hodí, je zákon.
Vědomí vlastní maličkosti je věc, která je pro dobrý život velice důležitá, a jestliže chce někdo tvrdit, že si může dělat, co se mu zlíbí, pak se plete. Protože pokud je člověk někdy pyšný, automaticky se v tom mýlí. Všichni jsme malí.

Proto neříkejte, že vymyslíte lepší zákon, než jaký tu fungoval po staletí. Snad nějakou formulaci. Snad nějaké upřesnění. Ale se štěstím. Ne tím, že jste lepší než ti, co tu byli před námi. Protože nejste. Nejsme.

Pátá postmoderní lež

18. ledna 2017 v 23:19 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Návraty k pravdě 5, pátá postmoderní lež
Postmoderní lež č. 5:,,Sen je důležitější než skutečnost." (Zas nám tu překáží ten zpráchnivělý romantismus. Zde jen vidíme jeden z důvodů, proč tvrdím, že romantismus neskončil a že postmodernismus je pouze další z mnoha jeho modifikací.)
Jak vám to říct? Sny - ty, které si vysníme sami - jsou jistě krásné a alespoň v oněch představách jsou ,,lepší" než skutečnost, ale problém je v tom, že ve snech nežijeme. Sny jsou jen myšlenky. My jsme v realitě, ne ve snech. Když na nás padá skála, nemůžeme si vysnít klidnou pláž někde v Karibiku a zachránit se tím, skála nás zabije. Obecně skutečnost nás zabije, jestliže ji budeme přehlížet a tvářit se, že není, že jsou jen naše sny.
O to už se pokoušeli první romantici. A jak skončili? O to se pokoušeli i druzí romantici, dekadenti. A jak skončili? Když se kdokoliv snaží stále utíkat do světa snů před tou strašnou a krutou realitou, skutečnost ho vždycky dohoní. A pak ho zničí.
To si pamatujte: Útěk před zlou realitou naprosto znemožňuje únik z ní. Jediný možný únik ze zlé reality je postavit se jí, čelit jí a změnit ji.
Jistě, sny jsou krásné. Ale vždy se budete trápit, když je neuskutečníte. Dokud nejsou skutečností, nejsou nic. Tak ukažte, že vaše sny jsou k něčemu, ukažte, že právě vy a ne jiní máte nejlepší představu o ideálním světě, zrealizujte ji. A jestli se vám to nepovede, neříkejte, že ve vašich snech to fungovalo a že jsou proto sny lepší. Nejsou! Protože vám evidentně lhaly. Protože jste se spletli.
Až jestli podle snů vytvoříte něco krásného a dobrého, ukáže se, že děláte dobře. Ale ne tím, že jste o tom snili, nýbrž tím, že jste to převedli do skutečnosti.
Jistě, skutečnost je těžká a ošklivá, ale bude o to horší, jestli jí nebudete čelit, jestli na ni zanevřete.

Stydím se, že jsem kdysi do své první knížky (Osud prostých očí) napsal, že skutečnost se přeceňuje (snad mě ospravedlňuje alespoň to, že jsem byl ještě v pubertě). Ne. Skutečnost se strašně, strašlivě podceňuje. Co se tady přeceňuje, jsou sny. A postmodernisté jsou jen další z mnoha romantiků, kteří si jejich váhu nalhávají.

3. a 4. postmoderní lež

11. ledna 2017 v 17:23 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Návraty k pravdě 4, třetí a čtvrtá postmoderní lež
Postmoderní lež č. 3 (a 4): Všechny ideologie světa nakonec vedly k tomu největšímu zlu, ve jménu krásných zítřků (Boha etc.) byla napáchána největší zvěrstva, proto nevěříme, že existují "velké příběhy", a ani je nehledáme, abychom skrze ně nemanipulovali s lidmi, a tak raději užijeme postupů nižších forem umění, abychom se takovým věcem vyhnuli. Zkráceno, nemanipulujeme.
Tato lež má dvě části, proto její vyvracení také rozdělím.
Nejprve jen stručně k první části: "Ve jménu Boha se napáchalo nejvíce zla." Vybral jsem pouze odporování postmodernismu z půdy křesťanství, protože souhlasím s tím, že většina jiných ideologií (ne všechny) vedly ke zlu (no jistě, obhajovat např. komunismus by bylo na pováženou). Jestliže postmodernisté vztahují tuto první část i na křesťanství (ne všichni to dělají), musím to opět označit za lež.
Je to běžná výtka víře: Co křížové výpravy? Pálení tzv. čarodějnic? Odpověď: Jestli si myslíte, že by se to bez křesťanství nedělo, mýlíte se. Mýlíte se dokonce, i pokud si myslíte, že je to věc křesťanství. Ona totiž není. Je jasně psáno: "Nezabiješ." Není psáno: "Nezabiješ, pokud to není čarodějnice, muslim, kacíř..." Je tam jen nezabiješ a tečka. Kdo zabil "ve jménu křesťanství", lhal. Tedy nemohlo to být kvůli křesťanství. Ergo ve jménu "této ideologie" se zvěrstva neděla.
K oné druhé části této postmoderní lži: "Nemanipulujeme."
Je to vlastně čtvrtá samostatná lež, která si za motivaci bere onu třetí. V delší verzi této lži jsem napsal, že za účelem vyhnout se manipulaci s lidmi se postmodernisté (mluvím o spisovatelích) často rozhodnou vyhýbat se "vyšším" věcem a věnují se pak raději věcem "nižším", užívají postupů brakových žánrů, postupů béčkových detektivek, sci-fi, porna atp.
Není možné, aby se alespoň někomu z nás u tohoto nevybavilo slovní spojení "chléb a hry", geniální laciná páka antických římských císařů, jak ovládnout masy. Vždyť je to to samé! Vždyť právě ony nižší žánry jsou to, co zajímá nejvíc lidí, nejvíc těch průměrných až podprůměrných, kteří nepotřebují nic náročného, jen se chtějí pobavit a o nic se nestarat. Sci-fi přece všichni průměrní milují - no řekněte, kolik znáte lidí, kteří neviděli jediný díl Star Wars? (Já říkám, že je to blbost o ničem, a stejně jsem je viděl všechny.) Detektivky přece čte a sleduje z průměrných lidí také téměř každý. A co teprve když dojde na erotiku - všichni přece dobře víme, že je to proslulá ženská zbraň a jeden vůbec z nejúčinnějších způsobů, jak s mužem manipulovat - a kdo si všiml, jak byla populární kniha 50 odstínů šedi (ten výsměch literatuře), musí usoudit, že i se ženami se skrze erotiku dá manipulovat velice dobře.

Tak jaképak vyhýbání se manipulaci? To postmodernisté jsou ti největší manipulátoři ze všech spisovatelů, kteří na svět přišli. Vždyť využívají v každém člověku to nejobyčejnější a nejobecnější, jeho lenost, jeho agresivitu a jeho pudy. Že postmodernismus nechce manipulovat, je sprostá, bohapustá lež.

Druhá postmoderní lež

4. ledna 2017 v 22:03 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Návraty k pravdě 3, druhá postmoderní lež
Postmoderní lež č. 2 zní: "Uznáváme pluralitu pravd, jsme nezaujatí, jsme objektivní."
Vážení, nezaujatý je kámen, ale ne člověk. Pro člověka to není možné. Hraná nezaujatost je jen další lež postmodernistů, aby mohli hned navázat slovy: "A vy máte tu svou subjektivní pravdu a jste strašně zaujatí a říkáte to špatně. Mýlíte se." Mezi řádky říkají, a já za ně dodávám, co dalšího by mohli říct: "Vy máte subjektivní pravdu, ale pravd je mnoho, což říkáme my a je to jediná objektivní pravda." A že za tím si stojí, je zřejmé ze všech postmodernistických děl; vždyť je to jeden ze základů postmodernismu. Ejhle, tak najednou ale nějaká objektivní pravda je. Ale jen pro ně, aby mohli shodit "to vaše", "to zlé zaujaté" tvrzení, že pravda je jen jedna.
Tak obviňováním protistrany ze zaujatosti si chrání svoje vylhané území, které jediné je správné, protože se tváří, že právě na tom území má pravdu úplně každý a každý tam může být šťastný. Tedy pardon... vlastně kromě těch zatracených logiků, kteří dvě odporující se pravdy vedle sebe nesnesou, křesťanů, kteří nemají jiného boha než Boha (a který jediný je pravda), muslimů, kteří nemají jiného boha než Alláha, nacistů, kteří nesnesou cizáky (ale čert to vem, protože nacisti jsou přece ti špatní), komunistů, kteří neuznají pravdu křesťanů, a vlastně kromě všech, kdo nejsou postmodernisté a netáhnou s nimi za jeden imaginární provaz tam, kam zrovna postmodernisté táhnout potřebují... třeba do háje.

Tak, milí postmodernisté, kam se poděla vaše nezaujatost? Vaše liberální uznání jiných "pravd"? Stejně to všechno děláte kvůli penězům, kvůli tamté roštěnce nebo kvůli tamtomu kořenovi, kvůli slávě, kvůli své pýše, kvůli čemukoli, pro co jste zaujatí a zaslepení a nevidíte, že jste si vylhali cestu nikam.
(pokračování příště... nebojte, mám připravených ještě několik postmoderních lží)

Co je to postmoderní lež

28. prosince 2016 v 23:32 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Návraty k pravdě 2: Co je to postmoderní lež?
Přiznávám, je to můj soukromý termín a skrze terminologii nemám právo tomu přisuzovat obecnou platost, kterou musí každý znát, dokud neurčím, co to vlastně je. Tedy musím říct, co je postmoderní lež a vyjmenovat alespoň nějaké druhy. Ovšem vzhledem k tomu, že čím více se s postmodernismem seznamuji, tím více postmoderních lží nacházím, věřím, že stačí definovat a zřetelně obhájit toto stanovisko, aby bylo možno s tím jako s termínem nakládat.
Co je to postmoderní lež, základní stručná definice: Lež vztahující se k umění a filosofii postmodernismu, lež typická pro postmodernisty, lež, která se v rámci postmodernismu objevuje vícekrát než jinde.
Postmoderní lež č. 1: Postmodernisté říkají, že nechtějí uznávat "tu jednu velkou" pravdu a že chtějí prosadit pluralitu názorů, pohledů na věc a množství různých pravd, které jsou samostatné a vzájemně třeba i nekompatibilní vyjádření ke skutečnosti, a jejich váha je stejná. Přitom však prý odmítají, že by chtěli chaos a že by tím způsobovali chaos.
Je podivné, že mohla vůbec vzniknout filosofie, která je natolik v rozporu s logikou i se zdravým rozumem. Vždyť i jeden ze zákonů logiky říká, že dvě věci, které se vzájemně vylučují, nemohou být zároveň pravda. Buď je Bůh, nebo není Bůh. Buď je bůh takový, jak říkají křesťané, nebo muslimové, nebo jiní, nebo ještě jiný, jak ho nepopisuje žádné náboženství, ale nikdy to vše zároveň. Buď byl Ferdinand Peroutka nacista, nebo nebyl nacista, nikoli obojí zároveň.
Ale tito postmodernisté zneužívají demokracie a liberalismu k tomu, aby mohli zastávat taková stanoviska, jaká se jim právě hodí, jejich vlastnímu sobeckému prospěchu. Navzdory tomu, že se od sofistů distancují, se jim velmi podobají, když jednou hájí to, podruhé ono, když mohou před nepozorným publikem vyhrát kterýkoli spor na základě toho, že nemají nic, co by sami hájili, než sami sebe a k tomu využívají vzájemně si odporující argumenty, které zrovna nejlépe zapadají do diskuze (bez ohledu na to, které straně ty argumenty mají náležet). Jsou alibisté, kteří souhlasí s kýmkoli, na jehož straně je přízeň davu, a kteří odsuzují jakýkoli názor toho, koho se právě potřebují zbavit, i kdyby měl pravdu.
Pravda totiž vždy byla, je a vždycky bude jen a pouze jedna, ať už víme, co je zač, nebo nevíme. Ale jestliže to nevíme, stejně je naší povinností, jakožto morálních tvorů, ji hledat v diskuzích, ve vědeckém pátrání (na poli všech věd humanitních i exaktních), a pokud se o nějaké pravdě přesvědčíme, bránit ji za všech okolností, dokud není vyvrácena či potvrzena a uznána všemi.
Postmoderní lež, tedy relativizování pravdy, je základ všech ostatních postmoderních lží a nutně vede k chaosu, protože relativizováním pravdy i máme za lhostejné, jestli je něco dobro či zlo - a to je samo o sobě nepopiratelně zlé.


Vzhledem k tomu, že je to tak obsáhlé, další postmoderní lži naleznete v dalších článcích.

Kam dál