Odinovo oko 5/47

Neděle v 22:54 | D. V. Spudil |  Odinovo oko
5: Daleká cesta od domova[1]
___O týden později seděl David na přednášce historické mluvnice a usilovně si činil poznámky. Páni, no páni! říkal si v duchu a po očku se díval po spolužácích, kteří si totéž zřejmě nemysleli. Ale on se konečně dozvídal, proč dnes mluví tak, jak mluví. "Takže slovo ménet je etymologicky[2] příbuzné se slovem magnesium, ovšem to ve svém vývoji po dvaadvacátém století stagnovalo; jeho vývoj brzdil fakt, že šlo o termín zřetelně pociťovaný jako cizí název hořčíku. Oproti tomu ménet se užíval naprosto běžně a vyslovoval se podobně." Profesor Ježura, uznávaný odborník na diachronní lingvistiku, mávl rukou a nad jeho hlavou se zjevilo slovo MAGNET. "Samozřejmě předpokládáme, že se to již v jednadvacátém století někdy vyslovovalo jako majnet, ale pravopis to následoval až od století dvaadvacátého. Poté ve třiadvacátém století proběhla historicky druhá tautosylabická přehláska aj v ej - první proběhla v patnáctém století. Podobný vývoj proběhl například u jména Ménaléna, kdysi Magdaléna, pak Majdaléna a Mejdaléna, totiž verze Majdaléna je ve skutečnosti o dost starší, ale nebudeme to komplikovat, také u réby, sténovat nebo u ténosti, původně tajnosti, nikdy tagnosti, ale pozor, neproběhlo to u tajemství, přestože dnes máme témství. K tomu se došlo jiným vývojem, jelikož v původním slově tajemství bylo ono ,a, j' heterosylabické. Dlouhé é se tam dostalo opět historicky druhou kontrakcí. Pardon, ale skončili jsme u podoby mejnet, že? To už je do podoby ménet poměrně mladá změna, a to monoftongizace v minulém století. Předpokládám, že jste někdy narazili na člověka, který ještě vyslovoval archaicky mejnet, a v dnešní době módy historismu se s takovými možná budeme setkávat ještě více."
___David se narovnal a koutkem oka zahlédl pohyb u dveří. Byl to Pavel, a jakmile ho David zaregistroval, začal Pavel zuřivě gestikulovat. Vypadal zoufale. David nechal cleverbox ležet na lavici a šel s Pavlem na chodbu.
___"Táta zmizel."
___"Jak to myslíš, zmizel?"
___"Ale včera sme ďáli ještě nějaký průzkum a on zůstal v laboratoři o něco déle, že pude spat později, ale ráno říkala mamka, že vůbec nepřišel. Že se ráno probudila a viděla, že ani nedošel v noci. Myslím, že uváznul v nějakém obraze." Nervózně přešlapoval na místě a těžce oddychoval.
___David ho chytil za rameno. "Klid, my ho najdeme. Hele za pět minut končí hodina. Pak rovnou vyrazíme, zbytek přednášek snad vyškemrám od spolužáků."
__Za sedm minut již oba běželi k Pešinovým. Paní Pešinová je již vyhlížela, a jak vstoupili dovnitř, okamžitě spustila: "To má za ty svoje bláznivé nápady, já mu říkala, že to musí jednou špatně dopadnout a taky že dopadlo. Co když se nevrátí? To si máme pak jako poradit sami? Vždyť já ani sama nevím v jakých bankách máme peníze, jestli máme všecky dluhy vyřízené, jestli..."
___"Dost, mami!" zarazil ji Pavel, "posílám ti kontakt na Davidovu mámu. Jdeme teď do laboratoře hledat tátu, tak jí zavoláš, že David přijde domů později."
___"Nikam!" vykřikla matka, "nebudu riskovat ještě vás!" a postavila se před dveře vedoucí k laboratoři. "Co by mi paní Sedlářová asi řekla, kdyby sem dovolila, aby přišla o svého syna?!"
___Pavel chápal její obavy, ale nemohl přece nechat svého otce trčet v nějakém fiktivním světě. I když mu to nikdy neřekl, měl ho rád a věděl, že on by pro jeho záchranu riskoval mnohem víc než cokoliv, co budou nyní riskovat s Davidem. "Mami, neboj se. Víme, co děláme. Sou to jen závislé vesmíry, nic nám tam nehrozí. Tátovi se možná jen rozbil Petrův klíč. Každých pár minut se ti budem hlásit."
___Matka se zamračeně podívala na Davida. "Ty víš, co to mele?"
___Pavel si povzdychl a stručně jí vysvětlil, co vlastně otec vynalezl. Pak ji dovedl do laboratoře a ukázal jí Petrův klíč. "Schválně poď se mnou a uvidíš, že to není nějak moc nebezpečné," řekl a už jí vnucoval klíč na ruku. Přitom střelil pohledem po Davidovi a s vážnou tváří zašeptal: "Jeden klíč chybí. Takže už není pochyb, že je táta uvnitř. Počkej tady, než se s mámou vrátím."
___Sám si nasadil druhý klíč, dovedl matku k deštivé pláni a vtáhl ji dovnitř.
___"Co to?" divila se. "Propánajána, dyť úplně promokneme."
___V obraze opět lilo jako z konve a vypadal zhruba tak, jako když do něj vlezli poprvé s otcem. Jen na pravé straně zůstal dům a vlevo teď pokračovala pláň do nedohledna - ostatně v tak hustém dešti to nebylo příliš daleko.
___"Tohle je Davidův obraz. A taky jeho fiktivní vesmír. Táta tomu říká závislé vesmír. A ta voda je taky jen z tadyma, takže až vylezem, budem zase suší," a vylezli ven a byli suší.
___"Skutečně," udiveně se prohlížela matka.
___"Prima, tak prosím zavolej paní Sedlářové a řekni jí, že je David u nás, ale prosímtě, pokud možno neprozraď, o co přesně de, táta chtěl ten vynález utajit."
___"No, to si teda dovedu představit, proč," dala nazlobeně ruce v bok.
___"Neboj," ujišťoval ji zas Pavel, "nejdřív s Davidem projdeme krajinářské obrazy a pak, kdyby sme ho nenašli, tak eště s tebou projdem Davidovy obrazy. Táta nám kladl na srdce, aby autor nikdy nevstupoval do svojeho obrazu."
___Maminka kupodivu sklonila hlavu a zašeptala: "No dobře."
___"Do dvou hodin sme zpátky."
___Rozhodli se začít obrazem, jenž jediný navštívil i David. Prolezli otvorem do zelené krajiny a dali se vlevo. Pavel si nastavil čas, aby se nezdrželi a matka nevyšilovala. Zde, za jasného počasí si teprve uvědomili, jak mnoho toho musí obejít. Jestli nad svým fikčním světem malíř přemýšlel, mohl tu být klidně celý svět. Tuto představu ale oba raději rychle vyhnali z hlavy a ani ji nevyslovili nahlas. Ovšem šli svižnou chůzí již čtyřicet minut a nijak se nezdálo, že by se blížili jakémukoliv konci. Krajina byla sice o mnoho neurčitější, když byli mimo zorné pole plátna, například místy chyběly barvy a chlapci postupovali pouze černobílými obrysy nebo někde naopak chyběly tvary a oni kráčeli po zelené louce, rovné jako podle pravítka, ale zase jindy se krajina určila poměrně jasně a nic nenasvědčovalo tomu, že by byli tak daleko od vchodu.
___"Řekl bych, že de o nějakou skutečnou zem, kterou malíř dobře zná. Jenom tu sou místa, na kterých třeba nikdy nebyl," zamyslel se nahlas David.
___Po dalších pěti minutách v dálce uviděli lesklý zlatý obdélník. Udiveně se na sebe podívali. "Chtěl sem už navrhnout, aby sme se zas začli vracet, ale vypadá to, že sme obešli celý jeho fikční svět dokola. To nebylo moc velké teda," promluvil Pavel.
___Ale David zavrtěl hlavou a ukázal kolem. "To není ta samá krajina. Sme v jiné malbě. Jasně! Že mě to nenapadlo dřív. Je to celé jeden fikční svět a autor namaloval pouze některé jeho části. Poďme," mávl na Pavla, "podíváme se, kde to vlastně sme."
___Šli blíž a rozhlíželi se kolem. "Nojo," řekl Pavel, "rozhodně to je jeden z obrazů, co máme doma, ale tento visí v obýváku." Vyhlédl ven a narazil čelem do matčiny hlavy.
___Vyděšeně zaječela a upustila na zem hrnek s kávou, který se s třeskotem rozbil.
___"Promiň," omlouval se Pavel a soukal se ven. Bylo to trochu výš než obrazy v laboratoři, které byly schválně nízko, aby k nim byl přístup; Pavel i David se pod obrazem nemotorně rozplácli.
___"Tak to vidíte, co já mám doma za spoušť. Ondřej si zas něco vymyslí a ohrožuje tím zdraví všech okolo a ještě si sám zmizí." V hlase jí zněla blízkost pláče.
___Pavel se sbíral ze země a rozhlížel se, ke komu to matka mluví. Na křesle u konferenčního stolku seděla paní Sedlářová, na obličeji naprosto šokovaný výraz, v jedné ruce šálek, v druhé ruce konvici s čajem, který lila těsně kolem šálku na podlahu. Chvíli bylo ticho, rušené jen crčením čaje na mokré dlaždice.
___"Mami!" vzpamatoval se nejdřív David, "podívej se, co děláš."
___Paní Sedlářová sebou trhla, rozlila ještě všechen čaj ze šálku a srovnala konvici. Pak se začala zmateně omlouvat.
___"Mami!" tentokrát to byl vyčítavý hlas Pavla, "neměl se o tom nikdo dozvědět! To je tajné."
___"Tajnosti, tajnosti! To sou ty vaše hry na tajňáky," lamentovala maminka, "ale že de o život, to vám jaksi nedochází!"
___Paní Sedlářová se na chvíli přestala rozhlížet, čím by setřela rozlitý čaj, a věnovala pozornost Pešinovic sporu.
___"Kolikrát ti mám povídat, že nejde o život," hádal se Pavel, "sou to fikční světy, to není realita, tam není, co by nám nebo tátovi ublížilo."
___"Jo? A jak to víš? Dělal na to Ondra výzkum? Ukázal ti, jak se v obrazech nedá přijít k újmě?" útočila dál paní Pešinová.
___Pavlovi problesklo hlavou otcovo varování před vstupem do vlastních obrazů, ale nic neřekl, jen pokrčil rameny.
___"Kdo je Ondra?" zeptal se David, který se ve sporu trochu ztratil a nebyl si jistý, jestli se může přidat na některou stranu, když je tu hostem.
___Pavel k němu jen stručně prohodil: "Táta."
___"Jo tak, nojo. Poslyšte, každopádně, musíme ho přece najít, teď není úplně vhodná chvíle k hádkám," odvážil se nakonec David.
___Matka Pešinová nasupeně mlčela, ale očima hledala podporu u matky Sedlářové. Ta mírně zaváhala, ale pak opatrně poznamenala, že jsou přece oba dospělí a mohlo by se jim umožnit převzít trochu zodpovědnosti za své činy. Matka Pešinová se vzdala a šla zabalit "tem zatraceným dobrodruhům" čaj a chléb se sýrem. "Do devíti ať ste zpátky, ať už s ním, nebo bez něj!" zasyčela výhružně, když jim strkala jídlo do batohu. "V kolik máte zítra školu?"
___"Od deseti."
___"Já až odpoledne."
___S tím je obě matky propustily do laboratoře. Samy zůstaly v obývacím pokoji a vzájemně se posilovaly i snažily se odvést řeč jinam. Patrně se ukázalo, jaké měly obě dámy štěstí, že se seznámily v takovou vypjatou chvíli, jelikož paní Pešinová mluvila jen z desetiny svého obvyklého projevu - tedy jako normální člověk - a nic tedy nebránilo, aby se skutečně poznaly, což vedlo k vřelému přátelství přetrvávajícímu i do pozdějších dob.
___"Tak kam teď..." přemýšlel nahlas Pavel, když se rozhlíželi po místnosti.
___"Myslím, že by sme měli trochu taktizovat. Kde asi tak může být, kam asi tak nejpravděpodobnějš lozil, popřípadě co by nám mohlo pomoct při hledání. Chcu řéct, jesi se ti třeba táta nezmínil o nějakém... já nevím, o něčem, třeba o stroju, co by někoho uměl nalézt, nebo třeba o obrazu do kterého se hodlá podívat."
___Pavel se zamračil. "Ne, nic. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by měl něco v plánu. Ale když sme u té taktiky, hádám, že by sme měli začít okolo vstupů. A až nenajdem nic kolem vstupů, mrknem se dál."
___Tak si vyměnili pohledy, kývli na sebe a začali rychle strkat hlavy do obrazů a rozhlížet se uvnitř. To šlo poměrně rychle, obrazy v laboratoři prohlédly všechny za několik minut a rozběhli se po celém domě, míjeli své překvapené matky a strkali hlavy, kam to jen šlo.
___Za půlhodinu se sešli znovu v laboratoři. Oba s nepořízenou.
___"Poslyš," řekl zamyšleně David, "přemýšlels někdy o tom, jak je to s obrazama, do kterých se nevendem?"
___"Že by se jako zasekl za rámem, které neproleze? Jenže to by se přece ani nedostal dovnitř, ne?"
___"A co když nějak jo?" polemizoval dál David nechtě se vzdát nápadu bez boje.
___Pavel smutně rozhodil rukama a souhlasil: "Tak dobře, hlavně když ho najdem. Už začínám být nesvůj."
___A tak znovu proběhli domem a prohlédli všechny i sebemenší obrázky i nálepky, jaké našli - vstoupit do nich bylo kupodivu snadné. Ale po Pavlově otci jako by se zem slehla.

 

Odinovo oko 4/47

9. prosince 2018 v 0:00 | D. V. Spudil |  Odinovo oko
4: Déšť
Bylo úterý, z jistých důvodů Pavlův všeobecně nejoblíbenější den. Cestoval ménetkou[1] k vzdálenější budově fakulty na přednášku ze staré literatury a myslel na zítřek, kdy se měli večer sejít v otcově laboratoři a vydat se na dobrodružnou výpravu - ovšem samozřejmě za seriózním vědeckým účelem. Za okny se míhaly hlavy chodců po celé šíři třídy Svobody, občas mezi nimi proplouval senior na malém vznášedle, která se prodávala pouze na doporučení zdravotní pojišťovny, čímž se státní úřady chránili dopravních zácp.
Po sedmikilometrové jízdě vystoupil na chodník a šel ještě půl druhého kilometru pěšky, než došel do školy. Cestu měl docela příjemnou, v téhle části města sice kdysi stávaly továrny, ale již přes sto let to byla oblast parků a vilových domků s upravenými zahrádkami, takže se měl na co dívat.
Hodina starší literatury se poněkud táhla a Pavel se nemohl dočkat večera, takže mu myšlenky neustále utíkaly jinam. Po půlhodině se trochu probral a uvědomil si, že by se měl soustředit, nebo bude mít při zpracování své nahrávky hodiny víc práce než kdy jindy. Ihned si poznamenal do cleverboxu, že již dává pozor a že odsud už bude nahrávka členěna. Někdo ve třetí lavici se přihlásil. "Promiňte, pane doktore, jak jste to myslel s tím, že za romantismu tomu neříkali romantismus? Můžete to nějak rozvést?"
Starý doktor Ouško se poškrabal na hlavě a řekl: "Aha, vidím, že je třeba to vysvětlit. Jistě si uvědomujete, že člověk vždycky rád všechno rozděloval do kategorií a do... řekněme do takových přihrádek. A i čas si takhle třídí, včetně času přítomného. Ovšem dokud svůj čas nevidíme s určitým odstupem, tak to nedokážeme příliš nezaujatě, protože svůj čas známe podrobně a o ostatních máme vždycky jen mlhavou a zobecněnou představu, obvykle ještě poznamenanou spoustou dějepiseckých nepřesností. Takže svůj čas známe příliš přesně a rozdělujeme jej také tak. I za doby romantismu tomu nebylo jinak, a přestože na konci 18. století vznikl svébytný umělecký projev, jenž se záhy začal nazývat romantismem, jeho doba nepominula ještě dlouho poté, co měli dojem, že se již tvoří jinak. Ve skutečnosti romantismus, jak si jej klasifikujeme dnes, skončil až ve druhé polovině 21. století. To samozřejmě neznamená, že se neobjevovaly silné tendence protiromantické, a to už od samého počátku, ale romantický postoj ve společnosti i tvorbě přetrvával až do Třetí světové války."
"Nojo, ale to ti lidé nepoznali, že sou v romantismu?" nespokojoval se jiný student s doktorovou odpovědí.
Pavel si povzdechl. Tohle přece vůbec nepotřebovali probírat, jistě že to je matoucí, ale dnes to má každý dávno vědět. Ale pravda, tehdy se sám na střední škole rozčiloval, proč mají všechna umění úplně jinou periodizaci: Proč romantismus ve výtvarném umění někde končí, a v literatuře pokračuje ještě přes sto let. Dnes už mu to dávalo smysl. Literatura je víc než kterékoli jiné umění vázána na svůj obsah a pramálo je vázána na svou formu. Proto se vyvíjí jinak než výtvarné umění, v němž forma nad obsahem lehce dominuje, a vyvíjí se o mnoho jinak než hudba, v níž se o obsahu (v literárním slova smyslu) ani nedá dost dobře uvažovat, ačkoli tenkrát je jejich učitel horko těžko přesvědčoval, že hudba ve skutečnosti obsah má, jen je od formy naprosto neoddělitelný. Ale v literatuře? To je jiná věc... Proto trval romantismus ještě tak dlouho, když si spisovatelé mysleli, že jsou v expresionismu, surrealismu nebo postmodernismu.
Doktor Ouško se usmál a odpověděl: "Myslím, že až si dnes večer budete procházet na svém cleverboxu celou hodinu znovu - a doporučuji, abyste tak učinil -, zjistíte, že kdybyste býval dával pozor, nepotřeboval byste se ptát.
Tedy, abych se vrátil k výkladu. Romantický spisovatel Ernest Hemingway z takzvané Ztracené generace. Prosím neplést s Jacobem Hamingwayem, generálem z Tiché války, to by se Ernest asi obracel v hrobě..."
Po přednášce zamířil Pavel k hlavní budově fakulty, kde na něj již čekal David se dvěma obrazy v podpaždí. "Ahoj, na co ten druhý?" ukázal Pavel tázavě na obrazy.
David pokrčil rameny a ukázal olejomalbu, na níž byl vyobrazen kůň na pozadí stáje. "Taky mně to přišlo divné, ale tvůj táta byl včera na mojí výstavě a říkal, že se mu tenhle obraz líbil a že by ho rád koupil. Ani tam původně neměl být, maloval sem ho před pěti lety, kdy sem si bláhově namlouval, že si vyzkouším šecky staré metody. Ale je to patlanina, nevím, co se mu na tom líbilo."
Dali se pěšky směrem k Pešinovým. Pavel si pomyslel, že má jeho táta ještě o něco horší vkus, než si doposud myslel, ale nic na to neřekl. Když došli až k domovnímu prahu, dodal David ještě: "Nabídl jsem mu to teda za směšnou částku, ale vnutil mi dvakrát tolik. Už je to zaplacené." Tu poslední větu řekl tónem, jako by se Pavlovi omlouval, ale že už se s tím nic nedá dělat.
"To se stává aji v lepších rodinách," řekl Pavel, vesele zamrkal a odemkl.
"Napadlo mě, že se v tom zas budeš rýpat," smál se otec, když mu Pavel opatrně naznačil, že měl dát na slova autora nebo se alespoň poradit se svým synem, který tomu čistě náhodou taky rozumí, než koupil jen málo povedený obraz (té formulaci se David musel smát, když slyšel, jak se jeho kamarád snaží ho kritizovat a zároveň se ho nedotknout), "ale stejně se mně líbí, tož sem ho koupil a tečka. Teď mě ale zajímá," otočil se na Davida, "ta deštivá pláň, kterou dnes navštívíme."
David kývl a zvedl druhý obraz. Pan Pešina si ho chvíli prohlížel, spokojeně kývl, podíval se na hodiny a beze slova se otočil ke stolu; chvíli něco psal na papír (na papír v 25. století!), ten pak přeložil a podal ho Davidovi se slovy: "Otevři ho, až budeme uvnitř."
Potom postavil obraz s deštivou plání ke zdi, podal Pavlovi jeden Petrův klíč, sám si nasadil druhý a vstoupil. Pavel potichu řekl: "No to jsem teda zvědavý," a následoval ho.
V Davidově závislém vesmíru byl kolosální lijavec. Pavel byl okamžitě promoklý až na kůži. "Zajímalo by mě, proč sis nemohl objednat nějakou příjemnou karibskou pláž," poznamenal trochu rozmrzele. Pro hustý déšť neviděl dál než na padesát metrů a rychle mu začínala být zima.
Zato otec byl přímo nadšený: "To je paráda! Přesně něco takového sme potřebovali!" a točil se v dešti a nechával vodu, aby ho ještě víc zmáčela, jako by to bylo možné. "Nic si z toho nedělej, to není skutečný déšť, na to nezapomínej. Myslím, že až vylezeš ven, budeš úplně suchý." Pak vyndal z kapsy lahev s vodou a polil si hlavu.
Pavel se na něj díval jako na blázna. "To jako myslíš vážně? Mohli by tě ždímat, a ty se ještě poleješ? Jaký to má smysl?"
Otec položil otevřenou lahev na zem, podíval se na čas na svém cleverboxu a pak řekl: "To teď neřeš. Později to pochopíš. Teď musíme chviličku počkat. David dostal instrukce i s časy, takže jestli je má teorie správná, měl by asi tak za minutu tamhle vzadu uhodit blesk. Zatím ti můžu říct, proč popravdě sem koupil tu příšernou patlanici s koněm."
Pavel vyvalil oči. Takovou upřímnost nečekal a už vůbec ne takovou výstižnost.
"Pojď trochu dál, tak, sem. A teď mi řekni, co vidíš před sebou." Dovedl ho patrně někam ke kraji obrazu a ukázal před sebe. Tím směrem to bylo zvláštní, nejisté a proměnlivé. Dál tam pokračovala pláň a dál tam pršelo, kam až oko dohlédlo, ale svět tam byl o mnoho nejasnější. Vlnil se, pomalu měnil barvy a občas se v něm objevil nějaký objekt a záhy zmizel.
"No, já nevím..." pokrčil Pavel rameny a chtěl pokračovat, aby nějak vystihl, co vidí.
"Přesně!" skočil mu do řeči otec, "a neví to ani David. Když sme byli," ozvala se ohlušující rána a sto metrů od nich zazářilo klikaté tělo blesku. Otec se podíval na čas, "dobře, to by šlo. Když sme minule byli v krajinářském obrazu, byla krajina všude okolo a nijak se neměnila. To protože ju měl autor dávno hotovou a dávno na ňu nemyslel. Možná je dokonce už mrtvý. Každopádně David tenhle obraz namaloval nedávno. Ale ve skutečnosti ho stále ještě nedokončil. Ještě se plně nerozhodl, co všechno v něm je, co všechno vyjadřuje. A kromě toho navíc ví, že sme zde, a hodně o něm přemýšlí. Naopak o obrazu s koněm pravděpodobně tak už nepřemýšlí, takže až odejde, vstoupíme ještě do něj a přesvědčíme se, zda je již ustálený." Znovu zkontroloval čas a pokračoval, "za chvíli podle papíru s časy otočí jiný papír, na kterém je napsáno, že tam, kde se právě díváme, to jest vlevo mimo zorné pole obrazu, je malá roubenka a navíc přestává pršet."
Jen co to dořekl, vydal se vpřed nehledě na to, že terén se mu pod nohama vzdouval jako mořská hladina. Ale neušel ani pět metrů a vlnění přestalo a před ním stál dům. Za vteřinu dům zase zmizel a místo něj se objevila králíkárna. Pak déšť zeslábl.
"Králíkárna?" ptal se udiveně otec a nahlížel dovnitř, kde bylo i několik králíků. Po dalších pěti vteřinách zmizela i králíkárna a objevil se znovu dům, a protože byl o něco větší a otec stál blízko, odstrčil ho nazad. Zvedl se ze země a přemýšlel. Pak konečně pochopil a hlasitě se rozesmál. "David patrně tak docela neví, co je to roubenka! Podívej," (no, v 25. století je to pochopitelné...) zabušil na dveře, "tohle není roubenka, haha!"
Znovu zkontroloval čas a přikázal Pavlovi: "Zkus vyskočit."
Pavel vyskočil. "Hm, nic zvláštního. Co to mělo udělat?"
Otec se zasmál. "Ale nic. Počkej," na deset vteřin se odmlčel, "teď znovu vyskoč."
Pavel zavrtěl hlavou a odrazil se. A k velkému překvapení zjistil, že s minimální námahou vyskočil do výše deseti metrů. Pak celkem pomalu dopadl na zem. S leknutím pocítil závrať. "Co to?"
"Gravitace," řekl otec a pokračoval v chůzi. Minuli vchod a šli dál k opačné straně obrazu. Otec každých několik kroků kontroloval čas, až konečně řekl: "Tři, dva, jedna, teď," a tentýž dům, co na druhé straně, stál zde.
Pavel se otočil a na druhé straně opět viděl pouze pláň, která se mírně vlnila, ač již ne tolik jako zpočátku.
"To by stačilo," prohlásil otec a vrátil se do zorného pole obrazu, "poslední dva testy a půjdeme."
Když uběhla asi minuta ticha rušeného jen pleskáním kapek mírného deště, začal se pár kroků od nich zjevovat neurčitý objekt. "Hmm," zabručel si otec, "jistě, jistě," říkal si a šel blíž, aby dobře viděl. Pomalu se tam vykreslovala skříň, ale na rozdíl od domu, který se zcela bez skrupulí teleportoval z jedné strany obrazu na druhou, jako by skříni něco bránilo v její existenci. Nakonec se ustálila v podobě jakési částečně průsvitné skříně. Otec natáhl ruku a zaťukal na ni. Ozval se sice zvuk dřevěného povrchu, ale otcova ruka projela skrz a narazila až o pět centimetrů hlouběji, než by měla. Jako by byla skříň jinde, než kde vypadala, že je.
"Co to je?" zajímal se Pavel.
Otec si ještě něco spokojeně zabručel, pak se obrátil a odvětil: "Teď sme v části závislého vesmíru, která je přímo namalovaná, přímo určená a David navíc musí mít dojem, že tato část je zvenčí vidět."
"Takže nás David vidí?" přerušil ho Pavel.
"Ne, nevidí. Počkej, hned ti to vysvětlím. Protože je tahle část jakoby již dourčená, je pro Davida o dost těžší si představit, že je tu něco jinak. Navíc má obraz před sebou a vidí, že to tak není, nezapomínej, že tohle je jen závislý vesmír, kdežto obraz je namalovaný ve skutečném vesmíru na vyšší úrovni existence a tam ho bez fyzického zásahu prostě nezmění. Proto tam nepochybně nevidí ani nás, ani skříň, protože to tam nenamaloval. A tohle vědomí mu i brání představit si, že tu skříň je. Ovšem hádám, že kdyby si už nebyl úplně jistý, jak jeho obraz vypadá, bylo by snazší si skříň představit."
"Tak to můžeme později taky zkusit u toho obrazu s koněm. Třeba za týden mu nenápadně namluvím, že je na tom obrazu někde pověšená čepica, a uvidíme, jaká bude."
Otec se usmál. "Skvělý nápad, ale hlavně nenápadně, aby nad tím obrazem nezačal příliš uvažovat."
"Co byl ten poslední test?" zeptal se po chvíli mlčení Pavel.
"Ten už proběhl. Před několika vteřinama mělo úplně přestat pršet a mělo vysvitnout slunce. Ale opět se to nepodařilo, což potvrzuje, co sme si tu prve řekli. Jenom támhle, dívej se," ukázal nahoru, kde mezi mraky lehce prosvítal světlý kotouč neostrého slunce, od nějž však nešlo žádné silnější světlo, než jaké tu bylo za nejhustšího deště.
Oba vyrazili ke zlatavému obdélníku. Otec před ním sebral ze země lahev, ukázal Pavlovi, že do ní zatím napršela voda, až ji naplnila, a pak se protáhl ven.
Pavel ho následoval a udiveně pozoroval, že není vůbec mokrý, ač na něm ještě před okamžikem nebyla nit suchá. Podíval se na otce. Zase se uličnicky usmíval, což nevěstilo nic pěkného. Najednou mu nad hlavu zvedl lahev a obrátil ji dnem vzhůru. Pavel instinktivně ucukl a čekal další ledovou sprchu, která však nepřišla.
"Haha, no neblbni. Zapomněls, že tahle není skutečná?" smál se otec a z oblečení mu na podlahu kapal studený a tentokrát naprosto skutečný původní obsah lahve.


Odinovo oko 3/47

1. prosince 2018 v 21:00 | D. V. Spudil |  Odinovo oko
3: První cesta
___Pak šel k jedné ze skříní, vytáhl klíč a ze zamčené zásuvky vyndal tři velké kovové náramky a rozdělil je mezi přítomné. "Nasaďte si je."
___"K čemu to slouží?" zajímal se David, ale pan Pešina zakroutil hlavou.
___"To se hned dozvíte, mládežníci," odpověděl a přes tvář mu přejel veselý uličnický úsměv.
Když měli všichni tři na předloktí neforemné a nepohodlné náramky, vynálezce přejel přes horní stranu ukazovákem, čímž patrně spustil přístroj, který byl uvnitř zabudovaný. "Říkám tomu Petrův klíč," prohlásil, a když viděl, že Pavel s Davidem zapnuli své klíče, dodal: "Pojďte za mnou," zamířil k nejbližšímu obrazu a... bylo to divné, ale jako by jeho plátno bylo jen závěsem mezi veřejemi-rámem obrazu, prolezl jím dovnitř.
___Pavel s Davidem se polekaně zastavili a okamžik stáli a jako zmražení zírali na místo, kde zmizel Pavlův otec. Ten ale za pár vteřin vystrčil hlavu - plátno malby se rozvlnilo jako vodní hladina - a znovu oba vyzval: "Notak, pojďte, nic to není."
___Zmateně doklopýtali k dílu, skrčili se a jeden po druhém se protáhli skrz. V první chvíli se jim tomu nechtělo uvěřit. Vše vypadalo jako na malbě. Stáli na mírně zarostlé louce, nalevo rostly tři břízy nahnuté k nim, vpravo rostl šípkový keř a asi padesát metrů před sebou měli začátek jehličnanového lesa. V trávě byly rozesety bleděmodré květy, jež nebylo možno přesněji určit, zda jde o pomněnky, rozrazily, nebo jiné květiny, jelikož byly namalované pouze poměrně nepřesně.
__Pavel se podíval na své ruce a leknutím vyjekl. I jeho ruce byly nyní malované. Podíval se na otce a na Davida. Oba vypadali, jako by je namaloval týž malíř, co maloval tuto krajinu. "To je mazec," neodpustil si. Jeho hlas zněl divně, jinak a tlumeně.
___Otec uhodl, nad čím asi přemýšlí a vysvětlil: "Domnívám se, že autor tohoto obrazu měl snad vrozenou vadu sluchu a nikdy v životě neslyšel určité frekvence, které sou běžnou součástí lidského hlasu a které ty normálně slyšíš. On si jich nepochybně ani nemohl být vědom, což se odrazilo na jeho obraze. Ty teď slyšíš to, co by asi slyšel on. Určité zvukové vlny tu zkrátka úplně chybí, a tak to zní neobvykle."
___"To je zvláštní."
___"Nevím to jistě, ale hádám, že to tak je, protože v ostatních obrazech, které sem navštívil, zvuky zněly víceméně běžně. Ale chcu ještě udělat nějaké další testy. Předpokládám, že až si vezmu do dalších obrazů svůj cleverbox, zjistím, že ve všech, nebo téměř ve všech úplně chybí neslyšitelné zvukové frekvence, které sou jinak běžnou součástí reálného světa." Chvíli mlčel. Všichni tři se dali pomalu směrem k lesu. "Tak mě napadá," zasmál se pak vynálezce, "že Bůh musí mít fakt děsně obrovské uši, když dokázal do našeho světa vytvořit i takové frekvence, co my dávno neslyšíme."
___Došli až pod krajní větve a tam se opět zastavili. Pavlův otec natáhl ruku a ulomil dvě dlouhé šišky a podal je mladíkům. "Čuchněte si," doporučil, "co cítíte?"
___Pavel si přiblížil šišku k nosu. Vůně ho překvapila podobně jako prve zvuk vlastní řeči, ale přišla mu povědomá. David si taky přičichl a zamyšleně odtušil: "To mi připomíná nějaké pití."
___Pan Pešina se usmíval, ale nic neříkal.
___"Jasně, nějakou lihovinu," doplnil Pavel.
___"No jo!" zvolal David a zvedl šišku jako pohár vítězů, "voní to jak borovička."
___Pan Pešina přikývl: "Ano. Ale sou to smrky. Malíř neměl úplně představu o tom, jaké sou vlastně ve skutečnosti krajiny, které maluje." Pokrčil rameny. "No, co byste čekali, je to celkem laciný obraz." Pak sáhl do zadní kapsy, vytáhl tužku a podal ji Davidovi. "Je důvod, proč sem sem pozval i vás, mladý pane, ale k tomu až pozdějš. Tohle je něco, co už vím. Nakreslete nám něco."
___David byl trochu překvapen tím příkazem a začal se rozhlížet, jestli někde není nějaká plocha, kam by mohl něco nakreslit. "Nemám papír," řekl nakonec.
___Pan Pešina si zkřížil ruce přes prsa a pobaveně ho sledoval a čekal, až na to sám přijde.
___"Ale..." začal David, "tohle je vlastně obraz." Natáhl ruku s tužkou, pohlédl na ni a váhavě udělal ve vzduchu kolečko. Hrot tužky za sebou nechal nakreslenou kružnici, která se začala po několika vteřinách rozpouštět, až úplně zmizela. David na to zíral s otevřenou pusou, a když kružnice docela zmizela, udělal čtverec. Chvíli kreslil obyčejné geometrické útvary, ale po několika pokusech se zamyslel a namaloval míč, rychle ho vzal do ruky a hodil ho po Pavlovi. Ten se lekl a chtěl míč chytit, ale než k němu doletěl, stačil se rozpustit. Poté David namaloval mouchu, ta s bzučením kousek poodletěla a také zmizela. "To je úžasné."
___"Myslím," přerušil ho Pavlův otec, "že kdyby tohle byl váš obraz, tyhle dokreslené věci by nemizely. Ale nedoporučoval bych vám do svých obrazů vstupovat."
___"Proč?" podivil se David.
___"To musíme teprve ověřit. A proto tu také ste. Namalujete nám nějaký podobný jednoduchý obraz a budeme spolu dělat pokusy."
___"A proč to nezkusíš na nějakém obraze, co by sis namaloval sám? Přece by to stačilo, nebo ne?" zajímal se Pavel.
___"No," zamnul si jeho otec bradu, "já jednak neumím malovat, ale především mám teorii, podle které by bylo velice nebezpečné vstupovat do svých vlastních obrazů," vysvětlil, "a s dovolením, já chci být u toho, je to můj vynález," dodal s úsměvem. "Pojďme, tady už nemáme, co nového zjistit." Vyrazil směrem, odkud přišli. I z této strany byl rám, ale nebyl v něm obraz ani okno vyhlížející do vyšší reality nýbrž jen zlatostříbrná vlnící se hladina vertikálního jezírka, za nímž byly matně znatelné obrysy vnějšího světa.
___Všichni tři se protáhli ven a tam se pan Pešina znovu obrátil na Davida: "Tedy jestli máš zájem se na tom podílet. Navrhuju ti to jako brigádu, něco by sis vydělal, byl bys něco jako můj pomocný laborant."
___David vyvalil oči: "To mi za to ještě chcete platit?"
___"Jen si nemysli, že se budeš nořit do báječných fikčních světů. Ty budeš malovat a zůstávat venku, nechci riskovat, že by sis ve svých obrazech ublížil - tedy jestli je ta moje teorie správná - a budu ti zadávat speciální úkoly ohledně těch obrazů. Tak? Plácnem si?" nastavil ruku.
___David dlouho neváhal, nabízené ruky se chopil a řekl: "To si pište, že jo."
___Pan Pešina se obrátil na svého syna a řekl se špatně předstíranou vážnou tváří: "A co se dá dělat? Malíř nejseš, navíc seš můj syn, co by sem ti dával další prachy ke kapesnému, tak co ti zbývá? Budeš se mnou lozit dovnitř a pozorovat jevy závislých realit."
___Pavel v první chvíli myslel, že přijde o všechnu zábavu, ale teď mohl radostí puknout: "Jako fakt, táto? No to je bomba!"
___Otec se krátce zasmál. Pak ale skutečně zvážněl a řekl tlumeným hlasem: "Chlapci. Ale žádám vás, abyste aspoň prozatím, než se rozhodneme, co dál s tímto objevem, zatím nikomu nic neříkali. Obávám se, že ve špatných rukou by takový vynález mohl nadělat dost škody. Zrovna mě napadá jeden kolega z patentového úřadu, co občas přijde do práce s takovými podivnými názorami na politiku, no, ale to vás nemusí trápit, vy o tomto objevu pouze pomlčte a radši ani mezi sebou o něm mimo tyto zdi nemluvte." Pak zamířil ke dveřím, ale zastavil se s rukou na klice, otočil se a řekl: "Tak, Davide, jak dlouho ti bude trvat namalovat pláň za hustého deště? Jenom za deště, nechcu žádnou bouřku. A nemusíš se s tím moc dělat, můžeš to klidně odfláknout, chápeš, jen potřebujeme zpracovat konkrétní fikční svět."
 


Odinovo oko 2/47

25. listopadu 2018 v 23:03 | D. V. Spudil |  Odinovo oko
2: Začátek
__"Jo, poslyš, táta povídal, že tě mám dneska pozvat k nám dom, že něco uvidíš," naklonil se Pavel k Davidovi přes lavici.
__"To je divné. Proč jako? Nevěděl sem, že tě tvůj táta registruje, natožpak tvoje kamarády," podivil se David.
__Pavel mávl rukou. "Né, to se ti spíš zdálo. Jen byl v posledních dvou letech, vlastně co se líp známe, totálně zažraný do ňákého svojeho projektu. A před měsícem sem myslel, že se zbláznil. Přiběhl k nám z laboratoře a vřískal radostí, a že něco o jiných vesmírech či co. Ale teď to vypadá, že fakt něco objevil, protože za celý měsíc odtamtud ani jednou nepřišel s tím, víšco, výrazem, jakože to zase netrefil."
__"Kolegové Pešina, Sedlář. Vy se dnes nechcete nic dozvědět o třetím klasicismu?" ozvalo se zepředu. Docent Šulc se díval jejich směrem. Když viděl, že mu oba opět věnují pozornost, pokračoval ve výkladu: "Tak tedy Herman Goethe, neprokázaný prapra a tak dále pravnuk dnes už téměř zapomenutého romantického spisovatele Johanna Wolfganga Goetha, obětoval své celoživotní dílo prostým liniím. Razil heslo, že v jednoduchosti je krása i dokonalost a podle toho také až úzkostlivě zacházel se štětcem. Často své obrazy přepracovával, dopilovával, nesnesl na nich žádné vady a sebemenší odchylky. Ve stáří se to u něj projevovalo až obsesivně..." Docent přednášel a nad jeho hlavou se střídaly projekce Goethových obrazů.
__Pavel s Davidem zanechali rozhovoru, poslouchali a dělali si heslovité poznámky ke svým nahrávkám na cleverboxech. Oba byli v prvním ročníku magisterského studia dějin umění a hodlali ho úspěšně absolvovat.
__Po konci dějin malby 23. století vyšli na chodbu a Pavel řekl: "Tož nějak doraz. Tak v pět?"
__"Promiň, až do čtvrt na šest mám dneska to céčko. Historickou mluvnicu. Teď o to nechcu přijít, je to super. Věděls například, že až do dvaadvacátého století bylo krouhat[1] slušné slovo?"
__Pavel se rozesmál. "Cože? Dyť to je tak nejsprostší slovo, co znám. Jakto?"
__David pokrčil rameny. "Znamenalo to něco... já nevím, něco se zeleninou, moc jsem to nepochopil."
__"Haha, to je super," smál se Pavel. "No nic, já jdu dom, dondi teda pak."
__Podali si ruce a vydali se každý svým směrem.
__Když David došel k Pešinům, otevřela Pavlova maminka a s úsměvem řekla: "Ahoj, Danieli, doufám, že máš hlad, ještě pořád sem se nenaučila toho našeho robota nastavit, aby uvařil rozumné množství jídla, takže poslední dny dost zásobujeme městský útulek. Je toho prostě dycky moc. Ale nestěžuju si. Oni taky musijou něco jíst a koneckonců nám to nechybí, ne že by sme byli nějak bohatí, ale dyž si vezmeš, jak to dneska vypadá v Americe, a to to kdysi bývala velmoc, věděls to, Danieli? tak když na to pomyslím, musím si řéct, že my nevíme, co je to chudoba."
__Paní Pešinová byla nesmírně upovídaná dáma a David taktak stihl využít vteřinu, kdy se nadechovala, aby pozdravil. Ale ještě řádně nedoznělo jeho "den" a Pavlova maminka už zase pokračovala ve svém monologu a přitom vedla Davida do jídelny. "To si představ, že se tam člověk třeba za celý týden nenají ničeho jiného, než nějakého plesnivého chleba, což mně připomíná, Pavle, Daniel už je tady!" vykřikla bez varování, aniž by skutečně přetrhla linii své promluvy, "což mi připomíná, že jestlis chodil nakupovat do toho pekařství kousek od vaší školy, tak tam teď, Dane, zavírají, zrovna před hodinou hlásali, že tam objevili dost nechutné věci, no, radši ti ani nebudu vyprávět, co všechno, hrůza, všelijaké plísně, dost švábů tam měli, prý se sem tam stalo, že se nějaký šváb dostal do těsta, jo tak se to vlastně provalilo, že si nějaká Jórová kousla do housky, a hele ho, Pavel je tady, a on si tam seděl, tykadélka čouhala ven, cos povídal, Pavle?" Paní Pešinová se konečně zastavila a mlčela.
__Pavel obrátil oči v sloup. "Ptal sem se, jaký Daniel. To je David."
__"Skutečně?" řekla paní Pešinová, "a já mu ale celou dobu říkám Danieli. Su to husa hloupá. Víte, já su na ty ména trochu špatná, to už na střední mě učitel dějepisu napomínal, že jestli si nepřestanu plést Macha s Máchou, že budu muset opakovat ročník. Ale on to tak nemyslel, koneckonců mu to bylo celkem ukradené, protože mu zbývaly tři roky do důchodu..." a povídala dál, nezastavila se, dokud nepřišel pan Pešina a celkem potichu neřekl: "Dost, teď dem jíst a u jídla se nemluví," a paní Pešinová zmlkla uprostřed věty a až do konce večeře nepromluvila jediného slova.
__Po jídle, když se šicí stroj slov v ústech paní Pešinové znovu rozkmital, vzal pan Pešina syna i hosta stranou (paní Pešinová mluvila ještě asi deset vteřin poté, co odešli z místnosti, ale pak opět zmlkla, aniž by dokončila větu, a vůbec se nezdálo, že by to komukoli u Pešinů včetně jí připadalo neobvyklé nebo dokonce trapné) a řekl jim důvěrným tónem: "Vezmu vás do laboratoře a něco vám ukážu, co nikdo na světě doposud neviděl. Nejdřív ale..." odmlčel se a mluvil pak především k Pavlovi, "kdyžs šel studovat dějiny umění, pamatuješ, co sem ti říkal? Že sem trochu zklamaný, protože sem doufal, že mě budeš následovat v nějakém fyzikálním oboru, třeba v astrofyzice, ale stejně tě v tom podpořím a respektuju tvoje rozhodnutí." Pavel mlčky přikývl a pan Pešina pokračoval: "Teď to bude vypadat, že odbočuju a mluvím zas o něčem jiném, ale úzce to s tím souvisí.
__Před rokem sem měl dojem, že su v koncích. Nevěděl sem, jak ve svém výzkumu pokračovat, narážel sem jen na samé slepé uličky, nic nikam nevedlo, a tak sem začal číst. Vzpomněl sem si totiž, že za starých časů, eště za studií, sem vzal do ruky nějakou knížku, když sem si nevěděl rady, a obvykle se mi to vyplatilo. Ne snad, že bych tam našel odpovědi na svoje otázky, ale ta fantazie vždycky tak nějak nakopla můj mozek, inspirovala mě, že sem nakonec k těm odpovědím došel.
__Tak sem teda před rokem vzal do ruky jednu poměrně starou knížku, čtu a čtu a najednou si říkám: Vždyť ten autor se tváří, že je těm svojím postavám bohem. Teda kupodivu v dobrém slova smyslu, vůbec se mi nezdálo, že by si na něj hrál a dělal si s postavama, co se mu zamane, ale že s nimi tak opravdu jedná.
__A napadlo mě, že fikční světy umělců - a tady se dostáváme k tomu, proč jsem začal o tom tvojem studiu - sou mezi sebou cosi jako alternativní vesmíry, které sem tak dlouho hledal, že sou to jaksi vesmíry na nižší úrovni existence víceméně v představách umělce, svojeho stvořitele. A že možná nedokážu přijít na způsob, jak cestovat mezi alternativními vesmíry naší úrovně existence - jestli takové vesmíry sou, třeba stvořitel našeho vesmíru vytvořil jen jedno dílo, pravda, monumentální a obrovské - ale že třeba zkusím uvažovat o možnosti proniknout na nižší úroveň existence. Obrátit pozornost k něčemu, co už předem víme, že to je a kde to je." Otevřel dveře do laboratoře a vpustil oba své posluchače dovnitř. "Vesmíry uvnitř našeho vesmíru, nikoli vně našeho vesmíru. Závislé vesmíry."
__Pavel s Davidem se udiveně rozhlíželi po laboratoři. Ano, byla tam spousta strojů, trubek, počítačů a malých robotů, kteří pobíhali sem a tam, od stroje ke stroji, a udržovali je v chodu, velkých i malých baterií, skříní s přihrádkami na nástroje, přístroje, všelijaké nástavce a zkumavky, taky všemožných udělátek, hýbátek a blikátek, jejichž účel oběma zcela unikal, avšak to, co zaujalo jejich pozornost nejvíc, byly obrazy; naprosto obyčejné obrazy krajin, které se za zlámanou grešli koupí, aby zdi nevypadaly prázdné, ale visely ve fyzikální laboratoři a navíc tam byly evidentně pověšeny jako centrum výzkumu, jako by na ně všechny přístroje hleděly, kdyby měly oči, nebo jako by na ně mířily, kdyby měly hlavně.
__"Šel jsi studovat dějiny umění a já měl dojem, že se naprosto vzdaluješ tomu, co dělám já. Ale naše obory sou si blíže, než sme se domnívali," promluvil otec Pavlovi za zády, "hleďte, závislé vesmíry," a nebylo již pochyb, že mluví o obrazech.


Kapitola 1/47

17. listopadu 2018 v 22:31 | D. V. Spudil |  Odinovo oko
Nebezpečí lži nespočívá v její odlišnosti od pravdy, nýbrž právě v jejich podobnosti a těžkosti rozlišení.
1: Pád
...doběhli až do poslední místnosti galerie, ale dveře do haly byly zamčené. David jimi vztekle zalomcoval; držely pevně. "Zatraceně!" ulevil si polohlasně.
___Na spojovací chodbě se rychle blížily kroky čtver nohou. S nimi se ozýval rozčilený Balův hlas udávající spěšné rozkazy. Nebylo úniku. Pavel s Davidem si vyměnili úzkostné pohledy. "Všecky sou tady nepoužitelné," řekl Pavel.
___"Ale jeden vybrat musíme," odpověděl David a zběsile se rozhlížel po obrazech.
___Najednou se zpoza rohu vynořila hlava prvního pronásledovatele, který okamžitě pálil. Minul jen o vlásek. V tu chvíli Pavel zatáhl Davida k nejbližšímu obrazu a prostrčil ho dovnitř. Sám ho hned následoval. Byla to některá ze studií mraků Johna Constabla.
___"Krucinál," řval David, snaže se přehlušit svist větru, "tos nemohl vybrat obraz, ve kterém se nerozprsknem o zem?" Vstoupili totiž do obrazu, který zachycoval nebe několik kilometrů nad zemí. Padali nepříjemně rychle skrz studené mraky a veškeré oblečení, již promáčené, nad nimi vlálo jako prapory za divoké vichřice.
___Pavel po pěti vteřinách překonal prvotní zděšení a zakřičel: "Dělej něco!"
___"Co jako?" vztekle odsekl David.
___"No ty seš přece malíř!"
___Vyletěli z mraků a hluboko pod sebou zahlédli kamenitá anglická blata. Oběma přátelům se sevřely žaludky úlekem. Každou vteřinou se země přibližovala a David se pokoušel neobratně vytáhnout z brašny, co se zmítala nad jeho hlavou, štětec a barvu. Pavel střídavě po něm a po zemi střílel očima a maně pádloval rukama ve vzduchu. Vše se odehrávalo bleskurychle. Již byli pouhých pět set metrů nad zemí a David konečně popadl štětec a bílou barvu. V panice se začal štětcem ohánět a domalovával do Constablova obrazu zmatené útvary. "To nestačí, uklidni se a maluj pořádně!" křičel Pavel a snažil se chytat Davidovy bílé chomáčky. Pád jen zpomalily a navíc - protože to nebyl Davidův obraz - brzy se rozpouštěly. Dvě stě metrů. Snad to bude jen pár zlomenin, proletělo Pavlovi hlavou, když se mu další Davidovy dočasné záchrany rozplynuly pod pažemi. Sto metrů. David nabral na štětec poctivou porci modré barvy a mrštil jím pod sebe. Štětec dopadl o něco dříve než oni a vytvořil ve správném místě malé jezírko. S hlasitým šplouchnutím dopadli do vody. Přežili.
___Ovšem neměli tak docela vyhráno. Jen co se dostali na hladinu, začala voda mizet, nahrazena hlínou a kamením. "No, aspoň že sme přežili," komentoval situaci Pavel, do půlky těla uvázlý v zemi. Pak se podíval na Davida a na celé kolo se rozesmál. "Vidím, že máš Británie tak akorát po krk," David byl totiž podstatně hlouběji a ze země, v niž se zpět proměnila voda jezírka, mu čouhala jen hlava.
___David znechuceně vyplivl bláto (neprozřetelně pod vodou otevřel ústa) a zabručel: "Ne, já jí mám plné zuby, a to sme tu teprv minutu."

Odinovo oko - úvodem k románu

16. listopadu 2018 v 23:51 | D. V. Spudil |  Odinovo oko
Čtenáři,
rozhodl jsem se, že zde postupně zveřejním první díl svého románu Odinovo oko, který jsem dopsal někdy v srpnu.
Předem musím upozornit na některé věci, které od toho můžete a nemůžete očekávat:
Odehrává se to v budoucnosti, ale není to sci-fi. To znamená, že se nesoustředím na technologie a vědu, přestože tomu se okrajově taky věnuju. Je mi vcelku ukradené, jak to lze nazvat, zvažoval jsem art-fi, jelikož je to přeci jen z velké části příběh o umění, ale ani to mi nepřijde vhodné, zvláště proto, že ve výtvarném umění jsem stěží amatér.
Pokud jste z jakýchkoli důvodů nadšení zastánci gender ideologií, polibte si šos a jděte číst něco jiného, protože za hlavního hrdinu této knihy považuji rodinu (ano, rodinu, ne žádnou parodii na rodinu).
První malíř, o němž se více rozepíšu, je John Constable. Neřeknu vám o něm mnoho informací, každopádně jedna z nich je přímo smyšlená, schválně jestli přijdete na to, která (neříkám, že to bude nutně už v první kapitole).
V bližších dnech sem vložím první kapitolu, další budou následovat frekvencí přibližně jedna za týden.
PS: Mám dojem, že zde nelze vkládat poznámky pod čarou, tak rovnou říkám, že jich bude hodně, ale pokusím se je vkládat někde poblíž, aby to bylo pokud možno přehledné.

Listopad písně

4. listopadu 2018 v 21:50 | D. V. Spudil |  Divně psaná próza
Já na kraji cesty.
Naproti mně hrál

žebrák na akordeon
a kolem chodili lidé
a s nimi smutek, který byl

napsaný na jejich úsměvech,
jež měli nešikovně
nasazeny přes ústa.

Skácelovský

23. srpna 2018 v 16:49 | D. V. Spudil |  Divně psaná próza
Skácelovský

To bylo tehdy,
jak přišlo strašné sucho.

Rybníky odhalovaly hladové kameny,
vítr,
že jen ty nejslabší stromy zůstaly stát.

Po louce za naším lesem
chodila Smuténka a---
jen Bůh ví,
proč vyhlašovala svou mstu
a uschlým jitrocelům trhala hlavičky.

Ty dny jsou zaplaťpánbůh pryč,
ale já vím, kde hledat,
a někdy,
když odhrnu trs trávy,

najdu sťatou hlavu
Demlova minaretu.

Takřka neznámá

31. července 2018 v 13:12 | D. V. Spudil |  Divně psaná próza
píseň je k poslechnutí i na mém kanále bandzone

Takřka neznámá krásko,
kde se mi skrýváš v pralesích dnů?
Spoutáváš mé ruce v žádost
a klíč máš k bráně zamčených rtů.

Nenech mě čekat
v opuštěném domě-Strachu,
vím, že i ty
máš srdce plné nachu,
nenech mě čekat
v opuštěné duze tmy,
já hledám moje, tvoje společné ,,my".

Takřka neznámá krásko,
kde se mi skrýváš v polednách můr?
Porhlédám marně a málo
mapy, jež řeknou mi, kde je tvůj dvůr.

Nenech mě čekat
v opuštěném domě-Strachu,
vím, že i ty
máš srdce plné nachu,
nenech mě čekat
v opuštěné duze tmy,
já hledám moje, tvoje společné ,,my".

Takřka neznámá krásko,
kdepak mi skrýváš v oblacích déšť?
Usychá veršů mých pásmo
a chci proměnit ve vodu svou krev.

Nenech mě čekat
v opuštěném domě-Strachu,
vím, že i ty
máš srdce plné nachu,
nenech mě čekat
v opuštěné duze tmy,
já hledám moje, tvoje společné ,,my".
...moje, tvoje společné ,,my".

Můj život a cigarety

5. června 2018 v 13:53 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Můj život a cigarety
Tenkrát v Praze to bylo nejtěžší. Bydlel jsem na Švehlově koleji. V pokoji bylo nemožné regulovat topení, takže tam bylo vedro (a postel jsem měl hned u topení). Jediné řešení bylo v tom, že jsem měl celou noc otevřené okno. Hned vedle mého pokoje byl balkonek. Vždycky jsem špatně usínal, a tak nebylo výjimkou, že jsem začínal konečně zabírat kolem druhé hodiny ranní. Tutéž dobu si vybírali kuřáci, aby šli na balkonek, odkud mi šel jejich jedovatý dým rovnou oknem do mého pokoje.
Ráno jsem vstal a šel do školy. Ze Švehlovky jsem nejdřív jezdil metrem, ale když jsem zjistil, že pěšky je to jen o patnáct minut delší a nemusím se mačkat se spoustou lidí v metru (což je mně, rozenému vesničanovi, dost nepříjemné) začal jsem tedy chodit. Tak teda jdu: Ach jo, přede mnou jde kuřák. I když je ještě deset metrů daleko, už se musím dusit jeho kouřem. Popoběhnu, abych ho předešel. Situace se opakuje během cesty hned několikrát, přičemž někteří kuřáci šli stejným tempem jako já, a tak na Palackého náměstí, kde jsem měl školu, dobíhám úplně uhnaný a zbytečně brzy. Nejtěžší zkouška ale čeká: Na schodech a na celé terase před vchodovými dveřmi do budovy stává několik desítek kuřáků, kteří vyloženě brání ve vstupu. Nadechuji se a chci se zadrženým dechem proběhnout, ale stačí, aby pár kuřáků popošlo, a já musím hledat jinou cestu, abych se přes ně vůbec dovnitř dostal.
Na zpáteční cestě na kolej to bylo to samé, v noci to samé. Před vstupem do každé budovy armáda kuřáků, po cestě kamkoli armáda kuřáků. Po týdnu se vracím domů, celý šťastný, že budu dva dny na venkově bez kuřáků, ale ještě mě čeká cesta na nádraží, prostor nádraží - kde je kouření zakázáno, a přece se tam všude kouří - a pak v Kolíně, kde vystupuji, opět táž situace.
Kdo by se mi divil, že jsem studia v Praze nechal?
Teď studuji v Olomouci. Lidí míň, kuřáků míň, s Prahou se to vůbec nedá srovnávat. Ale kolem vstupů do všech univerzitních budov, kolem knihoven a kolem všech nádraží se dál prodírám davy kuřáků, dokonce i v místech, kde je kouření zakázano. Tyhle bestie vidí navíc celý svět jako popelník. Nedopalky všude kam se podívám, dým, kam se podívám, smrad všude. Chci trochu čerstvého vzuduchu? Jdu do parku. První, na koho tam narazím? Kuřák...
Budova naproti té, v níž bydlím, se opravuje. Co se dá dělat, je tam trochu hluku a všude je písek a kusy zaschlé malty. Ale vyjdu z budovy - hned u vchodu stojí dělník a kouří. Otevřít si přes den okno? Nemožné. I když jsem ve druhém patře, dělníci kouří často i na lešení, takže ten smrad se mi do pokoje dostane tak jako tak. Takže se probudím, v pokoji už mám vydýchaný vzduch, ale nemohu si okno otevřít. Řekněte mi: Kde mám žít, abych nebyl soustavně od rána do večera nucen dýchat kouř? Proč mi ničíte mé zdraví a proč mě nenecháte volně projít?
Ač uznávám, že když si vzpomenu na ten horor v Praze, jsem rád za to, co mám.

Kam dál