Parodické úvahy o lásce

Parodické úvahy o lásce
V lecjakých okřídlených spojeních se říká cosi o tom, že láska je nemoc. Pojďme nad tím chvilku uvažovat, přestože je to hovadina.
Co když to je opravdu nemoc? Že nebyl objeven její virus nebo bakterie, které by to způsobovaly? Ještě aby jo, vždyť bakterie jsou strašně maličkaté a viry ještě menší! Není divu, že jsme si jich zatím nevšimli.
Za úvahu stojí i otázka symptomů. Každá nemoc má své symptomy, co vím. Zde by to bylo co? Nějaké city, nutkání dělat něco v cizím zájmu - tedy pokud chápeme lásku i ve smyslu caritas a ne jen eros - zdá se také, že tato bakterie nebo virus nějak lépe přežívá ve velkém množství, a tak nutí své hostitele, aby se drželi u sebe; to je důvod, proč neustále vyhledáváte blízkost tímto nakažených lidí.
Pokud uvažujeme o viditelnějších fyzických projevech, je zvláštní, že jeden z nich postihuje pouze ženy, a to utvoření zvláštního velkého puchýře v abdominální oblasti. Stejně jako jiné puchýře, i tento je z větší části naplněn tekutinou a navíc tzv. plodem, který má velký potenciál dále šířit infekci, totiž lásku, po svém vypuzení, tzv. porodu.
Co ještě víme o všech živých organismech včetně mikroorganismů a co bychom tedy ještě měli hledat u lásky? Správně! Druhové rozlišení. Jako máte ptačí chřipku, prasečí chřipku, nebo třeba španělskou chřipku, také máme více druhů lásky: Bylo by třeba každý druh důkladně prozkoumat, ale lze usuzovat např. na lásku rodinnou, lásku manželskou, lásku novomanželskou (kterýžto termín může být však matoucí, jelikož člověka často postihuje ještě před manželstvím a mnohdy přetrvává až do doby, kdy u jiných jedinců běžně konstatujeme lásku manželskou), lásku mezi přáteli, lásku k chudým etc. etc.
Je-li láska opravdu nemoc, pokaždé, když jedeme někomu na svatbu, jedeme vlastně do centra epidemie a myslím, že se tehdy snad nejvíce vystavujeme nebezpečí nákazy.
Někteří dřívější výzkumníci se domnívali, že mezi zmiňované druhy lásky patří mj. i tzv. sebeláska. Nejnovější experimenty však prokázaly, že tato nemoc má velmi odlišné projevy od všech ostatních druhů čeledi láskovitých, že jsme jí museli vyčlenit čeleď vlastní (mimochodem nejsem biolog, tak omluvte případné motání těchto termínů). Především jde o to, že při lásce běžně zájem napadené osoby směřuje ven, na jiné osoby, kdežto při sebelásce se tento zájem obrací dovnitř.
Další experimenty týkající se sebelásky přinesly velice překvapivý výsledek, a to, že ač zájem napadené osoby jejím působením směřuje na ni samotnou, ani v nejmenším to nepomáhá jejímu zachování, či dokonce zlepšení. Jakousi zvláštní shodou paradoxů působí tato sebeláska na hostitelovu psychiku sebedestruktivně, což některé výzkumné pracovníky vede k názoru, že by bylo třeba ji nazvat jinak.
Je tady pak také otázka, o jak závažné onemocnění jde. Rýma člověka dehydratuje a ztěžuje mu dýchání, kostižer žere kosti, rakovina zabíjí. Co tedy dělá láska?
Přestože se především pod vlivem pavědeckého romantismu často uvažuje o žalu z lásky, někdy dokonce smrti z lásky, nebyly výsledky těchto experimentů dostatečně důkladně zpracovány a jsou tudíž neprůkazné. Máme za to, že byly skutečně mylné, jelikož přece víme, že hlavním projevem lásky je orientace na druhé osoby, nikoli na sebe. Nedávalo by tedy smysl, aby takový člověk mohl příliš brát ohledy na vlastní bolest; musíme tím pádem předpokládat, že případný tzv. lásky žel (odborně zvaný vulnus amori) byl způsoben sebeláskou, která přebývala ve stejné osobě napadené již láskou skutečnou. Tato sebeláska pak měla za následek postupnou orientaci na svou vlastní bolest a následné zhroucení hostitele.
Ještě je třeba lépe obhájit teorii o tom, že láska nepůsobí vulnus amoris a že jej ani působit nemůže: Jak ukazují mnohaleté experimenty, člověk je naprosto neschopen učinit se šťastným. V jeho moci je pouze učinit šťastným jiné lidi, což samo o sobě zpětně působí na subjekt, který se pak také stává šťastným (ověřeno např. v experimentu, který probíhal od 21. 3. 2012 do 24. 11. 2017 na více místech ČR).
Jak již bylo naznačeno výše, láska způsobila právě takovéto chování u všech pokusných objektů, které jsme za přirozených podmínek (laboratorně vytvořených) nakazili láskou - přestávali se starat o to, aby našli své štěstí, a začali ho hledat pro ostatní. To se zpravidla dařilo a mělo to zmíněný zpětný účinek na štěstí pokusných objektů. Nedařilo se to však ve všech případech (učinit druhého šťastným), ale překvapivě negativní účinek se buď nedostavil vůbec, nebo ve značně oslabené míře.
S výzkumným týmem jsme proto museli konstatovat jakousi obecnou lásku (s prozatímním odborným termínem amor X, než bude lépe prozkoumána), jejímž projevem je orientace nikoliv na konkrétní druhé osoby, nýbrž na kteroukoliv druhou osobu, o jejíž štěstí pak objekt měl usilovat, a tím pádem na pokusné objekty pozitivně působila obecná míra štěstí kolem nich, bez ohledu na to, jestli se zcela zdařilo na jimi vybraných cílech.

Závěr: Je tedy patrné, že láska nemá negativní projevy, ba je dokonce člověku prospěšná a s člověkem žije v jakési symbióze, což člověka posouvá o mnoho blíže lišejníkům, než jsme se kdy domnívali.
 

Vděčnost

14. listopadu 2017 v 10:13 | D. V. Spudil |  Poezie
Jsem nejchudší ze všech žebráků. Ani ten plášť, co mě halí, ani tato poslední věc, kterou musel mít každý chudák starého Říma, ani ten mi nepatří! Ani boty, ani střecha nad hlavou... Nic nemám, nic nevlastním, nic mi nepatří.
Jsem nejbohatší ze všech boháčů! Vše je mi dáno. I ten plášť, co mě halí, ta věc, kterou i největší chudák starého Říma musel mít, i ten plášť je mi jen tak půjčen. I ty boty jsou mi dány, aby má noha nenarazila na kámen, a střecha, aby mi nepršelo do čtení.
Vše je mi jen tak dáno a já nevím, jestli jsem nejchudší, či nejbohatší, když mám všeho dostatek, a nic není mé. Děkuji, děkuji, děkuji!
Směju se tak, až pláču, až pláču, že se už neumím dostatečně smát, kolik milosti se mi dostalo.
Copak aspoň já si patřím? Copak jsem pánem aspoň sebe sama? Kdeže! A přesto se dostávám, přesto mám i co na sebe, co do úst, co nad hlavu, co ke čtení, koho k povídání, koho k ruky podání.

Vemte si! Vemte si taky, vždyť dostáváte taky! Nemám nic, a dostávám vše, jsem nejchudší ze všech chudáků i nejbohatší ze všech boháčů, tak podívejte, jak báječně se mám, tak báječně, až pláču, že nedovedu být dost vděčný. Jako se blázni smějí, protože už nemohou víc plakat, tak pláču, že už se neumím víc smát.

Dumka o umění

9. listopadu 2017 v 22:46 | D. V. Spudil |  Bokem
Dumka o současném výtvarném, hudebním a literárním umění
(pozn.: v literární terminologii je dumka druh básně; zde je to však myšleno obecněji)
Můj nedávný rozhovor se sestřenkou přes koleno mě inspiroval k určitým nápadům a závěrům o abstraktním umění. Ona je vystudovaná muzikoložka a jako taková je jedna z mála lidí, se kterými si mohu čas od času konečně pořádně popovídat o hudbě (ne že bych byl sám v hudbě tak vzdělaný, ale mám k ní dost specifický přístup a debaty o novém albu Lady Gaga mě vážně dvakrát nepotěší).
Naposledy jsem se od ní (té sestřenky přes koleno, dále jen SPK, haha) doslechl, co si ne úplně ke své spokojenosti párkrát vyslechla na jednom hudebním festivalu spravovaným její bývalou katedrou. Hudební experiment se ,,konečně" dostal do fáze, kde už dávno byla literatura a kde už dávno - a pořád ještě - je výtvarné umění. Experimentování se stává účelem, hledání nových způsobů, jak vyluzovat nové a nové zvuky a jak jinak hrát na hudební nástroje. (Mimochodem mluvím o soudobé vážné hudbě; to, že někdo při rockovém koncertě vytáhne kazoo není žádný experiment.) Napsat skladbu pro domácí spotřebiče (mixery, žehličky, varné konvice atp.) už tu bylo taky. Experiment zajímavý a mě to obvykle alespoň na chvilku pobaví, ale mé SPK, která takových experimentálních skladeb vyslechla už hromady, musím dát za pravdu, že jako cíl to je málo. Dokud si na to nepostěžovala, asi bych si to neuvědomil, ale je fakt, že takovýto experiment, který je vlastně hudební verzí malířské abstrakce (ke které se dostanu za chvíli) má být jen něco, co ozvláštní naši starou známou hudbu: Nemůžeme tvořit přece umění takovým způsobem, že ho naprosto odtrhneme od reality.
To už mluvím o hudbě i výtvarném umění. Začíná to být alibismus: ,,Děláme experiment, to jest to nejvyšší umění, protože nás to žene vpřed. Vám se to nelíbí jen proto, že tomu nerozumíte." A už jsme v místech, kde může takové ,,vysoké" umění dělat kdokoliv, protože tohle ve skutečnosti umění není. Dokonce tenhle přístup ani nemůže umění nijak posouvat. -> Posun, vývoj totiž nejsme schopni pochytit, pokud není kontinuální, souvislý. Jestliže začneme najednou malovat ryze abstraktní obrazy, které nemají nějakou znatelnou (podle mě dokonce většinovou) složku odpovídající realitě, popř. akordům a tónům, nemůžeme v takovém umění bez návaznosti na ostatní spatřovat nic, čemu bychom skutečně rozuměli a v čem bychom mohli to umění spatřovat, čím ho poměřovat.
Mark Rothko, jeden z nejslavnějších amerických malířů (známý svými obdélníky) minulého století, prý prohlásil, že kdo se před jeho obrazy nerozpláče, nepochopil je. Tak tomuhle říkám alibismus... Nejenže něco tak silného v obdélnících vidět nelze, ale on navíc takto manipulativně přecenil své obrazy, že postrašil všechny své případné kritiky, že ze sebe udělají hlupáky, když přiznají, že jim na jeho obdélnících nepřipadá nic zajímavého, natožpak smutného. Naštěstí nejsem výtvarný kritik, takže si můžu dovolit otevřeně tvrdit, že nic takového v Rothkových obrazech prostě není a že se strašně přeceňují. (I když se mi docela líbí.)
Na druhou stranu bych ale byl přespříliš přísný, kdybych řekl, že stejné obrazy nám nechává natěrač v pokoji, když dává na stěnu vzorky barvy, z nichž si pak jednu barvu vybereme pro celý pokoj - no, trochu se to tomu může blížit, ale to není to, co si o abstrakci myslím! (Dokonce si to ani nemyslím o Rothkových obrazech.)
Je to stejné v hudební i ve výtvarné abstrakci: Jestliže s její pomocí pouze ozvláštníme reálný hudební nebo výtvarný obraz, pak skutečně umění obohacujeme a posouváme vpřed. Abstrakce i hudební experiment jsou skutečně přínosem, ale musejí se správně použít a skloubit s něčím, co je přístupné i lidem vně naší hlavy.
V literatuře tato nežádoucí fáze bezbřehých experimentů skončila velice záhy - dadaisté příliš dlouho nestříhali své básně z novin a neskládali slova v náhodném pořadí příliš dlouho, stejně jako někteří surrealisté nepsali příliš dlouho podivným, i jim nesrozumitelným jazykem. Knihu plnou nesmyslů, kterým tak nanejvýš může rozumět jen autor (a ani on kolikrát ne), takovou knihu chce mít doma v knihovně mnohem méně lidí, než kolik jich chce mít na stěně obraz, kterému nerozumí.
Dalo by se říci, že literatura měla to štěstí, že se velmi záhy ukázalo, jak slepou vývojovou uličkou bezbřehá abstrakce je. Díky tomu ji mohla překonat a vstřebat do sebe, takže se i v naprosto srozumitelném dobrodružném románu setkáváme s jazykovou hrou a sem tam nějakou naprosto nesmyslnou větou - ale je to jen maličké ozvláštnění, které umění vždy posouvá. Nesmí ho posouvat příliš, aby jeho vývoj nepřetrhl.
Expresionističtí a surrealističtí malíři si v mnohých případech ještě drželi základní kontury reality na svých obrazech. Ve Výkřiku Eduarda Muncha, v obrazech Salvadora Dalího, nebo dokonce v některých skladbách Aloise Háby vidíme, že tu stojí postava na mostě, byť má nelidskou tvář a nebe je červené, nebo toto je žirafa, přestože hoří a z krku má šuplíky, nebo že toto je melodie a tu akord, byť Hábovy písně měly místo půltónů i čtvrttóny i menší intervaly. Ale experimentu by mělo být méně než toho známého, abychom se nedostávali do takových absurdností, jejichž kvalitu umělec nedokáže obhájit jinak než slovy: ,,To jen proto, že tomu nerozumíte."

Experiment má být prostředek, nikoli cíl.
 


Čemu se podobá filologie?

23. října 2017 v 21:18 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Podobá se filologie (jazykověda) spíše religionistice, nebo teologii?
Tahle otázka není, jak se zprvu zdá, zcela nezodpověditelná. Jestliže použijeme známý rozdíl mezi teologií a religionistikou, můžeme pak hledat nějaké takové rysy na filologii.
Jak známo, filologovi říkáme filolog, protože miluje slova - to z řeckého filei (miluji) a logos (slovo). Na pomoc si přibereme ještě jiné slovo: grafolog. To není člověk, který píše (grafei - píšu) grafy, nýbrž studuje písmo. Onen logos tady totiž využívá svůj druhý smysl - rozum. Zatím tedy můžeme říci, že filolog může i milovat rozum, a proto i matematici jsou filologové. To nás však bohužel nedostává o nic blíže k odpovědi na první otázku.
Ještě podruhé si přibereme na pomoc grafologa a tentokrát si všimneme, že předmět zkoumání, totiž u grafologa písmo, je zde na prvním místě (je to grafolog, ne logograf), kdežto u filologa je to obráceně (filolog a ne logofil). Když tedy přistoupíme k filologovi jako ke grafologovi, náhle zjistíme, že filolog je ten, kdo zkoumá lásku (protože logos - rozum, tedy rozumí).
A jelikož už víme, že filolog také miluje (miluje slova, popřípadě rozum), můžeme se vrátit k první otázce. Religionistika nevěří, ta jen zkoumá, kdežto teologie věří a zkoumá. A filologie miluje a zkoumá milování, tedy dá se říci, že filologie se více podobá teologii než religionistice.
Pozor! To by však byl unáhlený závěr a my bychom došli omylu! Vždyť filologie sice miluje a zkoumá milování, ale nemiluje milování, miluje slova. Proto musíme přeci jen tvrdit, že filologie se asi bude spíše podobat religionistice (která třeba věří v něco jiného než svůj předmět zkoumání, případně nevěří v nic), než teologii (která věří a zkoumá, v co věří).

Je již jen perličkou na závěr, že kdybychom chtěli užít oba významy slova logos, mohli bychom tvrdit, že nejsprávnější název pro dnešní jazykovědce - kteří často i jazyk nenávidí - by byl logolog.

My kacíři

10. října 2017 v 23:16 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
My kacíři
Dlouho mi vrtá hlavou několik myšlenek (až je sem napíšu, dostanu je z hlavy a už v ní nebudu mít nic a bude se mi žít blaze). Nepotkal jsem žádný starší zdroj následující teze, proto říkám, že parafrázuji sv. Pavla: Ani kacíři nevěří ve vše špatně. Dokonce často se nemýlí ani ve většině případů.
Ať už se podíváme do dějin literatury, politiky, nebo náboženství, všude se nacházíme s velmi častým jevem: Ta předchozí generace se mýlila, tedy musíme popřít úplně všechno, za čím stáli.
Občas se mi v tomto směru stane, že mi někdo vytkne jakýsi názor, protože je stejný, jako měli komunisté (dodávám, že čirou náhodou i oni). Nemusím se snad dlouho rozepisovat, jak velká urážka to je pro mě, člena rodiny, jehož předkové měli z politických důvodů dohromady vyměřeno přes sto let lágru. Ale zřejmě se musím rozepsat o tom, že by bylo opravdu zvláštní, kdyby se těm debilům z KSČ podařilo mýlit se naprosto a absolutně ve všem. Myslím si, že člověk, který by se dokázal tolik mýlit, by nebyl schopen žít. Proto (ano, budu za chvíli mluvit konkrétně) upozorňuji, že dnešní móda (nás lidí kolem politického středu) něco zamítat jen proto, že to tak dělali komunisté, je archetypem chování líného hlupáka, který chce mít jednání barevně roztříděno a který se následně chová dle barev, ne podle důsledků svého jednání.
Jako student české filologie musím spořádat objemnou porci literatury. Všimli jste si, jak je literatura posledních let z 90 % depresivní? Dokonce samoúčelově. Deprese dnes dělá z literatury literaturu kvalitní. Nestalo se mi jednou, že jsem byl v neshodě i s vysokoškolským pedagogem, když jsem namítl, že autor díla je blb, který nám skoro agresivně cpe pocity beznaděje, když předem víme, že i v těžkých časech je beznaděj jeden z mála stavů skutečnosti, který prostě neexistuje. Ale jestliže máme v díle beznaděj, lidé začnou bez rozmyslu pokyvovat hlavami a říkat: ,,Jo, jo, to je moudrý člověk, má naprostou pravdu, je to beznadějné, všichni jsou ztraceni."
Knihy jsou pro duši/ducha/psýchu jako jídlo je pro tělo. Proč bych jedl jídlo, které mi uškodí? Proč si sypat špagety kyanidem? Smutek je naprosto pochopitelná a v zásadě zdravá věc, když nám ukazuje důsledky nesprávného jednání, chyb (tohle mám, věřte, nevěřte z dokumentu BBC). I opice je smutná, když jí umře mládě. Díky tomu se může poučit, díky tomu si uvědomuje, jak je život jejího mláděte důležitý a jak ho musí chránit. Ale to, co se nám mnohdy dostává v literatuře, filmech a na divadle, je samoúčelná deprese. Ne smutek nad chybou, který jednou musí skončit, abychom se z chyby poučili a ze všech sil se ji snažili napravit. Pozitivní řešení problémů, třeba i obrovských, to je něco, co mi v dnešní literatuře a v umění dost chybí. A přitom by to měla být součást každého díla, které začíná chybou a depresí! Ovšem když tohle řeknu, když mám takový požadavek na literaturu, abych byl ochoten považovat ji za kvalitní, často se mi dostane odpovědi, že to je myšlení socialistických literárních kritiků, kteří chtěli jen radostně budovat...

Ach, upalte mne! Chci radostně budovat! Pravda, ne socialismus, ale cokoliv dobrého, co bude třeba. Dům. Život. Lásku. Přátelství. Pomoc potřebným. Stisk ruky osamělým... To je radostné budování. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Obojí je radost, protože obojí posiluje lásku mezi lidmi. Proč se o tom píše tak málo? Ten literární romantismus (kterému právě dnes říkáte postmodernismus) už tu zapáchá. Ale pozor, abyste pak neodsuzovali vše, co říkal - jestliže chceme dojít k pravdě (snad ještě někdo z nás opravdu chce), budeme muset často souhlasit i s kacíři.

Cesta je zablácená

23. září 2017 v 22:45 | D. V. Spudil |  Poezie
Ano, neopouštím své stanovisko, že poezie neexistuje. Je jen divně psaná próza, která porušuje přirozený rytmus řeči. Většina básní - a především těch, které se dnes považují za nejlepší - jsou zločinem proti přirozenosti jazyka. V této písni jsem se snažil co nejvíce respektovat promluvové úseky, co nejvíce opustit ten nepřirozený tikot metronomu, který z řeči dělá údery do bubnu. Říkám v písni, protože má i hudební podobu; třeba ji někdy uslyšíte. V zásadě by nebyl rozdíl, kdybych si odpustil to tradiční rozvržení do veršů, protože zde platí, co verš, to promluvový úsek, takže by posluchač nepoznal, zda čtenář čte text ve verších, ,,poezii", nebo v odstavcích.

Cesta je zablácená
a samý kámen,
stačí jen blbě šlápnout,
hnáty si zlámem.

Ale král, sám král,
za ruku mě drží král,
sám, nejsu sám,
když mě vede dál...

Kdo v cestě šutry sázel
a kdo ju zkřivil?
Ten se mi dostat do rukou,
ten by to schytal,
ten by se divil!

I když král, sám král,
za ruku mě drží král,
sám, nejsu sám,
když mě vede dál...

,,Kde je ten prevít," ptám se,
,,co sďál su ten marast?"
taky mu nasypu šutry do cesty,
jen ať si zláme vaz!

Král, sám král,
za ruku mě drží král,
sám, nejsu sám,
když mě vede dál...

,,Narovnejte stezky Páně," slyším,
tak sklízím aspoň svůj bordel
a vidím, do své cesty
jenom já kamení házel,

a přesto král, sám král,
za ruku mě drží král,
sám, nejsu sám,
když mě vede dál...

Bonaparte

20. března 2017 v 17:30 | D. V. Spudil |  Bokem

Záhořovy lyže

20. března 2017 v 16:52 | D. V. Spudil |  Bokem

Tichá próza

18. února 2017 v 12:26 | D. V. Spudil |  Poezie
Vkládám prozaickou báseň částečně na přání uživatelky Nemesis. Je již dávno naprosto neaktuální, ale vysvětluje jeden z důvodů, proč jsem kdysi přestal psát básně - ani to už dnes neplatí; kdybych měl znovu chuť básnit, nebránila by mi v tom nějaká zapomenutá láska. Místo poezie se však věnuji spíš poetické próze - a jak je možná znát z tohoto komentáře i z následujícího textu, čert ví, kde je hranice mezi oběma žánry - upřímně řečeno ta hranice podle mého názoru není nikde, protože poezie je jen mýtus, žádná poezie nikdy neexistovala, byla tu jen specificky rytmizovaná próza.
Přesto tento text ze zvyku vkládám do rubriky ,,poezie" - ještě časem popřemýšlím, co s tím rozporem.

Tichá próza
Už ani nepíšu básně
věříš mi?
celé týdny jen sám před sebou předstírám, že sleduji seriály, ale vlastně zírám do prázdna, do prázdna jak do zrcadla… a odmítám uvěřit, že to je skutečnost, jako by všechno mělo být někde venku, kam se probudím z hrozného snu, a ty se mě zeptáš, co se mi zdálo

tak procházím zatuchlým městem své duše, kde nestačí ani bouře, aby smyla mastné skvrny smutku, tak čekám, jestli mi přineseš mýdlo…
tak procházím zatuchlým městem své duše a přemítám o lukách za hradbou, kde se možná proháníš na svých neosedlaných vlcích

Už ani nehledám lásku
věříš mi?
přijde mi zbytečné a marné hledat někoho, kdo se ti podobá… ale přesto si zkouším lhát, že se snažím o jinou a za tebe se pouze modlím, nic víc… a nutím se uvěřit, že se za jinými ohlížím, jako bych chtěl, aby mi tě nahradily

tak procházím zatuchlým městem své duše, kde nestačí ani bouře, aby smyla mastné skvrny smutku, tak čekám, jestli mi přineseš mýdlo…
tak procházím zatuchlým městem své duše a přemítám o lukách za hradbou, kde se možná proháníš na svých neosedlaných vlcích

A přesto v jiných tě vídám
věříš mi?
i když se ti nepodobají, stačí mi, když mrknou jako ty, stačí mi, když se oblečou podobně jako ty, stačí, když mají zdálky podobné vlasy - a snad ani to ne… stále tě vídám, stále tě vídám v lidech, zvířatech, rostlinách i věcech, jsi všude kolem mě, stačí jediný správný pohled, ale ty se díváš jinam

tak procházím zatuchlým městem své duše, kde nestačí ani bouře, aby smyla mastné skvrny smutku, tak čekám, jestli mi přineseš mýdlo…
tak procházím zatuchlým městem své duše a přemítám o lukách za hradbou, kde se možná proháníš na svých neosedlaných vlcích

…a píšu ti tuhle tichou prózu s několika neverši a mám strach, že už nikdy nenapíšu sonet… a píšu ti tu prózu, co ze stesku sama napodobuje verše… a píšu ti tuhle tichou prózu




... pozornější čtenáři si možná všimli nepopiratelného romantismu, který ve svých článcích tak odsuzuji: jak jsem řekl, romantismus je nedospělé, pubertální umění... když jsem psal Tichou prózu, taky jsem byl v pubertě, takže si mou teorii o romantické literatuře na Tichou prózu můžete směle aplikovat

Co musí mít dobrá kniha?

1. února 2017 v 13:04 | D. V. Spudil |  O vesmírech, bláznivých nápadech a moudrosti
Co musí mít dobrá kniha?

Často ode mě slýcháte a čítáte, že ti či oni umělci jsou špatní, protože jsou imorální. Vypadá to, že se tak nutně zařazuji do oné vysmívané větve kritiků-moralistů, kteří přijmou i špatné dílo jen proto, že je morálně v pořádku. V uplynulém semestru jsem pracoval s textem literárních kritik od Jiřího Karáska ze Lvovic, který tyto kritiky-moralisty odsuzoval a ještě dodával, že kritici-moralisté přijmou jen to dílo, které podle jejich subjektivních měřítek nenarušuje morálku. Zdá se vám překvapivé, že tato ,,postmoderní" myšlenka (že dobro je jen subjektivní a že moralisté nám vnucují jen svůj vlastní výmysl - ostatně o tom jsem mluvil v minulém článku) se objevuje už okolo přelomu 18. a 19. století? Nezapomínejte, že postmodernismus je jen dalším převlekem romantismu, stejně jako tehdejší dekadence a modernismus byly převlekem téhož romantismu. (Snad bych tedy v předchozích kapitolách měl mluvit o romantických lžích místo lží postmoderních, ale obávám, se že bych do látky vnesl zmatek s tím, že mnohé otázky silně vnímané v postmodernismu, jsou v romantismu přehlíženy, byť tam také většinou jsou.)
Tak tedy jsem kritik-moralista, jak ho popisuje např. Karásek z Lvovic? Nikoliv. Nepřijmu dílo, které je nezdařené, jen proto, že je morálně v pořádku.
Složky dobrého uměleckého díla:
Estetika: Je povrchová stránka, která působí na cit čtenáře, posluchače či pozorovatele. Aby byla estetická stránka hodnotná, musí působit funkčně v souladu s hloubkou díla. Ukazuje-li dílo něco strašného, nemá estetika díla vyvolávat smích. Dám příklad chybného užití estetiky: Noční můra v Elm street 2. Má být údajně horor, zobrazuje zlo, a tedy mělo by v lidech působit pocity nepokoje. Ale svým ztvárněním je vyloženě k smíchu - co to potom je? Nepovedený horor, nebo nepovedená komedie?
Hloubka: Nemá cenu zaobírat se dílem, které je tak ploché, že pouze vidíme např. konání postav, máme okolo nich určité pocity, ale nevzbuzuje to v nás myšlenky, protože samo o sobě nemá žádnou hloubku. Je tedy potřebné, aby dílo mělo hloubku. Ale ta navíc může být dvojí: a) morálně dobrá a b) morálně špatná. Morálně špatné dílo nejsem ochoten přijmout. Není snad umění ,,potrava pro duši"? Jestliže voláme po zdravé stravě pro tělo a odsuzujeme všechna rychlá občerstvení atp., proč bychom měli dávat něco nezdravého své duši/mysli? Psychické zdraví je přece stejně důležité jako to fyzické, v mnohých povoláních dokonce důležitější.
To ale neznamená, že přijmu dílo, které je hluboké a morálně v pořádku, ale je napsáno neuměle. Nebudu jmenovat, ale mám doma na stole už několik let rozečtenou knížku, jejíž příběh je nádherným svědectvím o výchově a nápravě dítěte z ulice. Jenže je napsaná (přeložená z jiného jazyka) tak nemožně, že to, co má ,,zapalovat lidská srdce", je někdy spíš ranou do nosu.
Dobré dílo tedy pro mě musí splňovat: Je krásně vytvořeno a je hluboké a morálně dobré (lépe: morálně obohacující). Nabízí se námitka, že ale potom není dobré dílo téměř nic a je jich za naše dějiny jen poskrovnu. No jistě! Přece si nemyslíte, že dobré dílo může být cokoliv?
Krásně napsané dílo zhýralce, byť všeobecně uznané, je přinejmenším stejně bezcenné jako mizerně napsané dílo slušného člověka.
Máte pořád dojem, že ročně vychází příliš mnoho knih? Hm, ano. Ale dobrých vychází i ob století velmi málo. (Omlouvám se za nejasnost termínu, jelikož ,,dobrá kniha" často řeknu i o těch, co jsou pouze kvalitně napsány, což pro tuto definici dobré knihy nestačí. Zde dobrou knihou míním takovou, která je skutečně hodna být tak bez výtek označena.)

Kam dál